Poslední jednorožec – Beagle Peter S.

OTÁZKA: Než se dostaneme k tomu, proč je druhé vydání Posledního jednorožce takovou lahůdkou, měl bys povědět něco k málo k formě této recenze. Přece jen, dialog se sebou samým je výsadou schizofreniků či komiksových velepadouchů.

ODPOVĚĎ: To zní rozumně, jsem rád, že jsem se na to upozornil, nerad bych byl považován za šílence. Pravdou je, a rozhodně to ještě několikrát zopakuji, že Poslední jednorožec je naprosto výjimečné dílo (rozsahem snad spíše dílko), a i když za sebou nějakou tu recenzi mám, nejsem s to si představit, jak pojmout takovouto knihu tradičně. V normální recenzi bych příliš věcí opomenul, případně je pospojoval natolik kostrbatě (protože navzdory svému rozsahu se Beaglův nejslavnější román vydává tolika směry, že snad není v silách jednoho člověka je sledovat a náležitě shrnout), že bych tím tu knihu vlastně urazil. A nebo se, což je ještě horší, musel spokojit s nastíněním děje a několika příklady toho, jak krásně je kniha napsána. V každém případě by výsledkem bylo něco, s čím bych nemohl být spokojen.
Dialog je mnohem vstřícnější ke střídání témat a navíc, rozhodně to není nějaká má libůstka – jedná se o sice méně častou, ale zcela jistě legitimní formu recenze. Dále si myslím, že odpovídá i duchu knihy, protože i když dialogem je vlastně čtení každé knihy, u Posledního jednorožce to platí obzvlášť – dialog mezi autorem a čtenářem, čtenářem a textem samotným, ale i dialog s žánrem pohádky a dialog na téma, nakolik je magie pro člověka důležitá. Navíc kniha je napsána natolik živým a hravým jazykem, že k něčemu podobnému přímo svádí a svázat ji do prosté, sebelépe napsané recenze by byla škoda.

OTÁZKA: Aha, krok zpět: A je důležitá? Myslím ta magie? Přece jen, není to trochu hloupé hledat v době krize (a nejen tehdy) kouzla, utíkat před realitou, snažit se zahlédnout na Václaváku jednorožce? Může nám pohádka přinést něco víc než příjemně strávený čas, který bychom mohli investovat lépe?

ODPOVĚĎ: Těžko bych hledal knihu, do níž bych ten čas investoval raději. A pohádka nám rozhodně přináší víc než jen příjemně strávený čas (což samo o sobě není zrovna málo). Krom jiného je Poslední jednorožec spojnicí s naším archetypálním já, učí nás znovu vidět věci, které jsme, jak říká Šmendrik, už vidět zapomněli.
Konečně, žijeme ve světě, kde skoro všechno má skrytý symbolický význam, kde dvě třetiny lidstva věří v tu či onu božskou entitu a kde kurva bereme jistotu, že jednorožec je méně reálný než mimozemská civilizace, ale třeba i hrdinové románů třeba takového Hrabala? Člověk potřebuje něčemu věřit a víra v magii, či v krásu zpodobňující jednorožce, je rozhodně z těch méně nebezpečných, ale jistojistě pozitivně motivujících, protože nám předkládá určitý ideál. Ne nadarmo je kniha věnována těm, kteří jednorožce zahlédli, nikoliv těm, kteří si to pouze mysleli. Pokud totiž takovým věcem uvěříme, dá nám to velkou sílu a možnost najít dobro a krásu i tam, kde bychom si jinak zoufali. Beagle tuto pravdu dobře zná a do svého románu ji zakomponoval perfektně. Pokud se po dočtení knihy nebudete usmívat (byť třeba se slzou v oku), je něco špatně.

OTÁZKA: To je sice hezké a skoro i poetické, ale kde bereš tu jistotu ty? A i kdyby, k čemu to bude, že člověk uvěří na magii a uvidí jednorožce? Chleba si stejně nevyčaruje a rakovinu nevyléčí. Vždyť je třeba brát věci prakticky, jen pak se dá dobrat nějakých výsledků. A víra v jednorožce rozhodně praktická není.

ODPOVĚĎ: Na to se dá odpovědět velice jednoduše a vulgárně, nebo trochu obšírněji, ale slušně. Na jedné přednášce byl zmíněn případ koncentračního tábora, kde byly dva plus minus stejné vězeňské baráky. Věkem osazenstva, vzděláním, vykonávanou prací. A stejně v jednom z nich lidé vydrželi mnohem víc a déle. Přitom byl jediný rozdíl: v jednom si vyprávěli pohádky, v druhém to brali čistě prakticky…
Mimochodem, „brát to čistě prakticky“ je oblíbená věta satiriků. Narazíme na ni v Dickovi i Abercrombiem. Prakticky vzato je to zásada, která otupuje humanitu a Poslední jednorožec tím, že oslavuje lidskou fantazii, a především lidskou touhu po zázracích, tuto humanitu posilňuje. Nemusí to samozřejmě platit pro každého, ale rozhodně nelze podobné knihy a jejich poselství (velice nabubřelé slovo, ale Beagle jistě promine) zavrhnout jako škvár nebo nedůležité a pouze odpočinkové čtivo jen na základě toho, že se zaobírá fantazií a vede k úniku před jakousi „realitou“ – což je mimochodem pouze konstrukt. Všichni žijeme v příbězích a ty definují to, co jako realitu vnímáme. Každá dobrá kniha nám naši realitu trochu změní a tady máme co dělat s výbornou knihou. Takovou, která sahá hluboko do minulosti příběhů, přebírá prvky nejen pohádek, ale i mýtů, ukazuje, jak by měl vypadat dobrý příběh.
A vůbec: lidé, kteří volají po tom, abychom brali věci prakticky nebo abychom četli věci, které jsou zdůvodnitelné, vědecky podložené, jsou v mnoha ohledech zaslepenci. Nevidí, že fantasy, stejně jako pohádky, netvrdí, že existují draci, ale že je draky možné porazit.

OTÁZKA: To je moc chytré!

ODPOVĚĎ: Však to také není z mojí hlavy, ale od G. K. Chestertona! Logicky bychom kvůli tomu ovšem mohli Posledního jednorožce obvinit z toho, že je svým způsobem zastaralý, že odráží „starý“ přístup k literatuře a vyprávění příběhů. Což by byla ovšem pouze polovina pravdy, protože jak už jsem zmínil – tato kniha se vydává mnoha cestami a ty se dál a dál větví.

OTÁZKA: A v čem je tedy Poslední jednorožec moderní? V čem se vymyká „jednoduchým“ knihám s poselstvím?

OPOVĚĎ: V tom, že si uvědomuje svůj žánr. Již jsem zmínil, že Beagle se žánrem pohádky vede dialog. Ví moc dobře, jak má pohádka fungovat a jeho postavy se vědomě řídí zákony příběhu. Nejen když se dozvíme, že příběh nemůže skončit bez princezny, či na co jsou čarodějové a nač zase hrdinové. Poslední jednorožec však sahá dalece za hranice pohádky. Vyjadřuje se i k námi zmíněné problematice reality. Je skutečný Robin Hood, nebo v lese živořící Kujón, který touží po tom, aby se balady o jeho skutcích (jím osobně složené) dostaly do známého Sušilova sborníku? Není mnohem reálnější nakonec legenda? Beaglův jednorožec je nesmrtelný a neměnný, a tedy zdánlivě skutečnější než všechny ostatní postavy, ale i on(a) je nakonec spoután Příběhem.
A přitom se v knize zcela přirozeně prolínají pohádkové a tradiční motivy s těmi moderními – sborník lidových písní, princ čtoucí si magazín, motýl citující populární písně (to muselo být pro překladatele Peklo), čarodějnice, ale i pavouk toužící po uplatnění v šoubyznysu…

OTÁZKA: A není v tom guláš? Většina modernizací, které se mi vybaví, nedopadla zrovna nejlépe…

ODPOVĚĎ: Není v tom guláš. Beagle ví, že modernizace nedosáhne pouze tím, že nechá drakovi přejet ocas kamionem. Jeho modernizace spočívá ve vysoce kultivovaném jazyce a mnohoznačných motivech, stejně jako odvaze zmínit ve zdánlivě jednoduchém dobrodružném příběhu mnoho témat tzv. velké literatury.
Tím mám na mysli konflikt smrtelnosti a nesmrtelnosti, střet ideálu se skutečností, ale třeba i pouhé hromadění poetických popisů. A samozřejmě se nebojí uvést na scénu smrt a nejrůznější popkulturní narážky – už jsem zmínil motýla a jeho písně, ale podívejte se třeba na rozpravu se strážní lebkou, kde si můžeme pohrát s otázkou autorova židovství v narážce na proměnu vody ve víno, nebo v podobnosti prince Líra se shakespearovským králem Learem (ta asi nejvíce vynikne ve chvíli, kdy se Lír takřka divadelně ptá: Jsem vůbec já skutečný?) a ve jménech postav vůbec (autor sám se k nim vyjadřuje v rozhovoru, který je v knize obsažen). Poslední jednorožec je román mnoha motivů a témat, ale tím jedním, které je všechny stmeluje, je toto: Poslední jednorožec je román Touhy.
Opět se tím dostáváme k poslání pohádek, k přání zažít magii a kouzelné tvory. Touha Beaglova jednorožce je touhou po životě, po zázraku, který (když se na něj podíváme zblízka) není vlastně ničím jiným než metafyzickou spravedlností.

OTÁZKA: Takže nás čeká šťastný konec? Touha po spravedlnosti se dočká naplnění, princ dostane princeznu, lid spravedlivého krále a jednorožci budou jako garanti věčného dobra pobíhat po polích?

ODPOVĚĎ: Není třeba být sarkastický. Znovu připomínám, že Beagle vede dialog s žánrem a podstatou Příběhu. Ví, že věci se dějí tehdy, kdy se dít mají, a také ví, že některé příběhy jsou velké právě proto, že nevedou k jasně šťastným koncům. Hrdinové potřebují něco tragického, některé věci se stát nemohou, protože by to byla zrada na příběhu, i když by si to čtenář přál sebevíc. Právě proto jsem zmínil, že knihu můžete dočíst s úsměvem i slzami zároveň. A jednorožci mohou být krásní a nesmrtelní pouze tehdy, když nebudou všední a pojídat tuřín na pasece za chaloupkou, třebaže by stála na muří noze.
Ale ano, lidu se dostane spravedlivé vlády a v tom můžeme spatřit odkaz na nejklasičtější schéma nejklasičtější fantasy, na artušovský mýtus. Jediný a pravý král, který ozdraví zemi… Opět velké podobenství a opět podané, stejně jako všechny další přesahy této knihy, s neuvěřitelnou lehkostí, poezií a vtipem (připomínám třeba kouzelnou pasáž, kde se do mága Šmendrika zamiluje strom). Ne nadarmo Beagle zmiňuje v inspiračních zdrojích (pro jazyk, aby bylo jasno, nikoliv pro příběh) T. H. Whitea nebo J. R. R. Tolkiena. A ne nadarmo zmiňuje jeho editor, že Poslední jednorožec je z rodu knih, jakými jsou Princezna nevěsta.

OTÁZKA: Takže kniha je zároveň klasická i moderní. K té modernosti jsme si řekli celkem dost, stejně tak ke klasičnosti, ale spíše na rovině témat a motivů. Což takhle forma?

ODPOVĚĎ: Ano, je. Moderní je kniha z hlediska střídání rovin vypravěče a komentářů postav, byť se nejedná o žádnou postmoderní divočinu. Nebo třeba na prolínání textu s písněmi nejrůznějších žánrů. Klasická je naopak ve své soustředěnosti na to podstatné. Moderní fantasy se mnohdy doslova utápí ve vedlejších liniích (které jsou často nosnější než ta hlavní), ale Beagle se striktně drží linie jediné. Pro někoho to může být na škodu a řekne, že autor vrší scény a postavy, jak ho napadne (a ano, Beagle, pokud mu budeme věřit, to skutečně dělal do značné míry intuitivně), ale při bližším pohledu zjistíme, že vše do sebe zapadá, nic není zas až tak náhlé a naše námitky proti logice vyplývají z toho, že nám chybí ony dodatečné linie, které by vyplnily mezery mezi těmi skutečně podstatnými scénami z jednorožčina příběhu. Mluví z nás touha po delším příběhu, dalším čtení o těch báječných postavách a kouzelném světě. Inu, Poslední jednorožec má stejnou zásadní chybu, jako Pán prstenů – je moc krátký. Ale ani slovíčko v něm není zbytečné.
Ještě mě k tomu rozložení mezi modernitou a tradicí napadá, že Poslední jednorožec se díky tomu dostal i do teorie fantasy Johna Clutea. Ve výtahu z této teorie, který publikoval I. Adamovič v Ikarii 7/99, si můžeme přečíst zajímavý rozbor románu. Nejde o to, jakým způsobem ho Clute rozebírá (kniha je mnohem živější, než by se na jeho základě zdálo), ale o to, že je román dokonale přístupný nejen čtenáři (protože je psaný lehkým a moderním jazykem), ale i teoretikům (protože nabízí klasický půdorys příběhu).

OTÁZKA: Dobrá. Chápu, že kniha je skvělá a kdo ji nezná, měl by běžet do krámu, ale co ta poznámka na začátku o lahůdce pro všechny?

ODPOVĚĎ: To je jednoduché. Stačí se podívat na knihu samotnou. První vydání, i když po jazykové stránce výborné, se nepyšnilo kdovíjakou úpravou. Pokud ty dvě knihy položíte vedle sebe, je to, jako když máte vedle sebe skutečného jednorožce a sympatickou, ale přesto obyčejnou kozičku. Už tak pečlivá redakce se dočkala redakce ještě pečlivější, vázaný formát a zvolený druh papíru knize prostě sluší. A vnitřní ilustrace a ornamentální motivy jsou prostě třešničkou na dortu. Pravda, není vše perfektní, osobně mi třeba trochu vadí font písma na obálce, ale to je naprostá drobnost.
Uvnitř totiž najdeme nejen Posledního jednorožce, ale i úvod od autora, obsáhlý rozhovor s ním, autorský medailonek, a především – kodu v podobě novely Dvě srdce.

OTÁZKA: Pokračování?

ODPOVĚĎ: Ne, kodu. Můžeme si to přeložit jako dovětek. Nejedná se o pokračování, protože i když je novela o téměř čtyřicet let mladší, přesto je přirozenou součástí původního románu. Dovypráví poslední nedořečený příběh, a naplňuje tak vzpomínanou pravdu, že vše se děje tehdy, kdy má. Beagle opět trochu mění polohu a vypráví tento příběh očima malé holčičky, ale přitom ani na okamžik nezapochybujete, že se jedná o stejného autora a o ten samý příběh. Na konci opět nezůstane ani jedno oko suché.

OTÁZKA: To mi trochu zavání citovým vyděračstvím, patosem…

ODPOVĚĎ: To by byla pravda, pokud by se jednalo o někoho jiného než o Beagla. To je totiž skutečně Mistr, a i když použije otřepaný a letitý motiv, činí tak s elánem a grácií. Pokud bych to měl nějak vystihnout, stejně jako doporučení čtenářstvu, jak ke knize přistupovat, musel bych se odvolat na animovanou verzi…

OTÁZKA: Už jsem se bál, že na ni zapomeneš! Dobrá, co?

ODPOVĚĎ: Výborná, ale to sem nepatří. Co jsem chtěl říct, je následující: před lety se mi do rukou dostalo AMV (animated music video) využívající právě filmu Poslední jednorožec a písničky s názvem Listen to Your Heart. V zásadě kýč jak bič, záběry, za které se smáli P. Jacksonovi ve Dvou věžích a které mají stejně kýčovité předobrazy v knize, včetně pozvednutého kopýtka a vlající hřívy. Ale… ono to funguje, nebo alespoň na mne funguje a pokaždé, když to AMV vidím, jsem dojat, stejně jako při čtení knihy z pouhého přečtení titulu nebo otázky, zda je doba vhodná pro jednorožce. Kniha, film i ten klip jsou udělané poctivě, a i když třeba Beagle mohl s knihou zápasit, je znát, že miluje Příběh a Poslední jednorožec je ve všech svých podobách stvořen tak, že nutí k tomu, k čemu ona píseň.

OTÁZKA: Takže naslouchat svému srdci…

ODPOVĚD: Ano. Je to banální. Ale to většina silných věcí. Mimochodem. Naslouchat svému srdci znamená i opravdovost, statečnost…opět věci spojené s pohádkami, ale také malé rady autora svým postavám i čtenářům, pronesené ústy Šmendrikovými:

„Ani nejodborněji provedená kletba, ať zasyčená, zaskřehotaná nebo zahřímaná, nemá moc nad čistým srdcem.“

Aby bylo jasno, Poslední jednorožec čisté srdce má. A je radost mu naslouchat. Už na začátku jsem napsal, že v lidech probouzí hravost, a já bych to doložil ještě na dvou příkladech. Prvním jsou fotografie na záložkách – obě znázorňují Beaglea, ovšem první v době psaní Posledního jednorožce a druhá v době psaní Dvou srdcí. Chytré a dojemné – a souznící s duchem knihy. Druhá poznámka pak patří autorskému medailonku. Jeho autorem je Martin Šust, jehož medailonky bývají vždy hodnotným, ale především hutným a informativním textem. Ani tentokrát není informační hodnota ochuzena, ale přesto obsahuje jeho text něco navíc, co bychom mohli nazvat okouzlením.

OTÁZKA: Zatím jsi knihu chválil a chválil, ale jedná se již o druhé vydání, a tak není těžké dohledat, že už na první vydání se objevily i negativní ohlasy, které Posledního jednorožce označují za zklamání a dílko při nejlepším banální…

ODPOVĚĎ: Ano. Takové ohlasy jsou. Některé výtky se týkají kompozice textu, k tomu už jsem se trochu vyjádřil, když jsem zmínil, že se autor neobtěžuje vedlejšími liniemi. Se zklamáním je to těžké, ne každému sedne každá kniha, a přece jen, Posledního jednorožce doprovází určitá pověst, takže očekávání jsou logicky vysoká. S tím se nedá nic moc dělat, maximálně si pročíst ohlasy, recenze nebo úryvky a udělat si jasno v tom, co od knihy očekávám a zda mi to Beagleův román může dát. Co se té banality týče, pravděpodobně jde o několik problémů dohromady. Jednak pořád platí, že pohádka, byť sebeinteligentnější a sebekultivovanější, trpí určitým stigmatem. Je prostě pro děti… A když začneme namítat, že tak tomu přeci není, jako první argument použijeme příběhy temné, krvavé, násilné…
A to Poslední jednorožec není. Ano, obsahuje děsivé scény (harpyje, Rudý býk), ale nějaká akční scéna, souboj, neřkuli masakr? V knize vystupují čtyři staří zbrojnoši a s těmi mnoho muziky nesehrajete… Román prostě nenaplňuje klasickou představu o konfliktu jako akci. Z těch negativních ohlasů cítím, jako bychom si nebyli schopni přiznat, že v knize může jít o velké věci, i když se kvůli nim nestřetnou mnohatisícové armády. Beagle místo s akcí pracuje se slovy, atmosférou a myšlenkami.
Jazyk Posledního jednorožce je literárním klenotem. Jenže se sám přiznává, že vypráví pouhou pohádku, hraje si s až dětinskými říkankami a žvatlavostí a velké pravdy nepronáší hrdinové a mučedníci zbrocení krví, ale třeba Šmendrik s věčně dětskou tváří… a místy text sklouzává až k šaškovství – ovšem takovému, které známe z komedií Shakespeara, tedy tragicky jasnozřivému a melancholickému.
Poslední jednorožec prostě neodpovídá klasickým předpokladům a rozhodně svému čtenáři nic neusnadňuje. Stejně jako panna jednorožce, i my si musíme požitek z četby zasloužit, cele se románu věnovat. Pak nikdo nebude moci říci, že je to kniha banální.

OTÁZKA: Poslední dotaz – viděl jsi jednorožce?

ODPOVĚĎ: Viděl jsem ducha, mám kočku a každý den vidím svou přítelkyni, které tento text s láskou věnuji. Na základě toho ani v nejmenším nepochybuji, že jednorožce jednoho dne uvidím. A věřím i tomu, že po přečtení knihy tomu tak bude i u jiných.

„A v bělosti, z bělosti, vykvetnuvše z roztříštěné vody, těla ohnutá podél mramorových oblouků vln, hřívy, ocasy a jemné bradky samců žhnoucí ve slunci, oči temné a klenotnaté jako hluboké moře – a třpyt rohů, ten perleťový třpyt rohů! Rohy brázdily vodu jako duhové stožáry stříbrných korábů.“