Popel a prach – Grzedowicz Jaroslaw

Občas ale někdo z živých do Pomezí pronikne – astrální cestovatelé, šamani a cvoci. K těm posledním patří i muž, který si říká Charón. Ve světě živých přednáší na univerzitě, po nocích projíždí Pomezím a za obolus, platbu převozníkovi, pomáhá zbloudilým duším přejít na druhou stranu. Nebo spíš pomáhal. V posledních měsících trpí hrdina (jehož jméno zůstane utajeno) klasickým komplexem lidí se zvláštními schopnostmi a snaží se druhý svět, mrtvé i svůj dar ignorovat a žít jako normální člověk. Jenže když zemře jeho přítel, Charón se pod tlakem nočních můr a podivných událostí, značících, že přítel mnich nezemřel tak úplně přirozenou smrtí, pokusí o události zjistit víc. Jen tak orientačně. Jenže zkuste si jen tak orientačně dloubat prstem do vosího hnízda a uvidíte ten tanec.

„Plackohrušky dnes létají hodně nízko. Asi bude pršet krev.“ (Popel a prach, str. 31)

Román je rozdělen do dvou částí, neboť prolog nemá s hlavním příběhem nic společného. Jedná se spíš o kratší povídku, v níž hrdina pomáhá svému synovci, kterého po rozvodu pronásleduje neskutečná smůla. V prologu se čtenář seznámí se situací kolem hlavního hrdiny, Pomezím a několika málo zákonitostmi, které tam vládnou. Pěkně vyřešeno, příběh je napínavý, mrazivý a autor se už hlavně nemusí zabývat reáliemi v druhé části. Je to, jako když si přečtete povídku v časopise a v románu se vracíte ke starým známým.

V něm přijdou na řadu trnité kříže, oběšení mniši, prokleté traktáty, čarodějnice a pyramidové hroby – zkrátka záležitosti, které mohou působit buďto naprosto oslnivě, nebo nechutně kýčovitě. V Popelu a prachu se naštěstí drží v rovině oslnivosti. Stejně tak si Grzędowicz pohrává i s dalšími motivy, které balancují na tenké hraně se škvárem, a psát je může jen ten, kdo to opravdu umí. A Grzędowicz umí. V knize občas ucítíme závan Indiana Jonese nebo Dana Browna, ale autor si drží svou svéráznost; neopájí se kosmickými konspiracemi (v jedné chvíli si z nich dokonce dělá legraci), ty zůstávají na okraji; v centru stojí člověk. Hrdina, který netouží spasit svět ani rozluštit záhady lidstva, dokonce ani neměl v plánu blíže se zabývat smrtí svého přítele. I později, kdy už je do osudové kaše namočen až po uši, se snaží spíš utíkat než bojovat.

Děj se odehrává zpola v lidském světě, kde většinou zpomaluje, zpola v Pomezí, kde naopak nabírá na obrátkách. V Pomezí se zhmotňují lidské myšlenky a vznikají tak pokroucené a groteskní stvůry, před kterými by se nestyděl ani Silent Hill, přesto se tam v některých okamžicích čtenář cítí jako doma. Procházka Pomezím připomíná procházku lidským nitrem – není to nic pěkného. Text je prokládán krátkými odbočkami a hořkými minipříběhy, hrdina se cestou setkává s pěknou řádkou mrtvých, podivných postaviček nebo tragických stínů, věřících, že stále žijí, zkroušených vlastními osudy, mnohdy žalostně obyčejnými. V takových chvílích se na hlavní dějovou linku zapomíná, ale to neznamená, že kniha ztrácí na zajímavosti – řekla bych, že spíš naopak. Odbočky dodávají mysteriózní akční honičce rozměr lidskosti. Například líčení jednotvárné cesty vlakem mrtvých zabere několik stran, ale čtenář při ní zapomíná dýchat.

Popel a prach je trochu zvláštní, ale výborná kniha. Snoubí se v ní ohromné množství prvků, a přitom nepůsobí přeplácaně. Je akční i hloubavá, ale bez zbytečného mudrování, napínavá, neodhadnutelná. Horor i detektivka. Nic veselého, ale taky na sebe nehledí jako na středobod vesmíru. Výhodou je i to, že k ní lze přistupovat několika způsoby, a když se čtenáři zrovna nechce hloubat nad životy po životě, Popel a prach obstojí i jako čtivé dobrodružství do vlaku.