Pod kůží – Faber Michel

Když koncem roku 1999 zakoupila společnost Euromedia Group (provozující rovněž Knižní klub) značku Odeon, jen málokdo skutečně věřil, že bude možné dostát vysokým nárokům a očekáváním, která se se značkou Odeon pojí.

Šéfredaktor Jindřich Jůzl však za více než tři roky skeptikům dokázal, že to možné je – a že při tom ani Euromedia nemusí finančně strádat. Výsledkem jeho obratného manévrování mezi komerční Scyllou a uměleckou Charybdou je již dvaadvacet svazků výborně vypravené edice „Světová knihovna“, mezi nimiž najdeme skutečně pozoruhodná dílka jako „Hodiny“ Michaela Cunninghama, „Pokání“ od Iana McEwana či „Norské dřevo“ Harukiho Murakamiho. Jůzl však pro Čechy objevil i Michela Fabera a jeho román „Pod kůží“ – a za to mu patří velký dík, stejně jako Faberovu výtečnému překladateli Pavlu Medkovi.

Faber velmi volně patří mezi spisovatele jako Alison Kennedyová, Ali Smithová, Alasdair Gray či Irvine Walsh – tedy mezi spisovatele „skotské renesance“. Jedním dechem však nutno dodat, že Faber žádné velké literární vzory nemá a je především svůj. Debutoval sbírkou povídek „Jednou určitě zaprší“ a uznání si v podobě „Ceny ondřejského kříže za nejlepší první román“ vydobyl právě knihou „Pod kůží“. Krom novelek „Sto devadesát devět kroků“ a „Odvážný manžel“ mu nakladatelství Canongate vydalo impozantně obsáhlý román „Kvítek šarlatový a bílý.“

Ale zpátky k románu „Pod kůží“. Jeho hlavní hrdinka Isserley, žena dmoucích ňader a extrémně tlustých brýlí, na spanilých jízdách po skotských silnicích vyhlíží stopaře. A to obzvláště urostlé stopaře, a vůbec nejlépe takové stopaře, kteří jsou vykořenění, bez rodin a přátel, zkrátka takové, po nichž se nebude nikdo shánět. Ty Isserley uspí injekcí zabudovanou do sedadla její červené toyoty a odveze je na Ablachovu farmu. Pokud čtenář očekává pikantní sexuální scénu, bude nutně zklamán – obyvatelé Ablachovy farmy mají s nebohými stopaři úplně jiné úmysly.
Pod tlustými skly Isserlyiných brýlí se totiž skrývají oči, které ani v nejmenším nejsou lidské. Ňadra jí byla implantována a díky dalším chirurgickým zásahům se ze čtvernožce stal dvounožec. Její kolegové na Ablachově farmě zase nejsou žádní dobrodinci, kteří se s lidmi hodlají podělit o vyspělé technologie, ale spíše pomocný personál jatek.

Mimozemšťané tu jsou totiž za obchodem a nejcennější a vlastně jedinou surovinou, která se na Zemi „těží“, je „vodselina“ – alias lidské maso. Stopaři jsou hned po příjezdu vykastrováni, zbaveni jazyka a vykrmováni, dokud nedosáhnou jateční váhy, poté poraženi a jako vzácná pochoutka pro pár vyvolených transportováni kamsi na jinou planetu. V románu „Pod kůží“ se takto obracejí mnohé role: zvířata si říkají „lidé“, z lidí se stávají zvířata a ze stopařů nejsou najednou nebezpeční pasažéři, ale oběti.

„Pod kůží“ není ale jenom swiftovská satira, ale vážné (a přitom nenásilné) zamyšlení nad naší masožravostí. Nad lidmi, kteří v supermarketech kupují úhledně zabalené plátky masa a kteří by se při pohledu na průmyslové zabíjení na jatkách patrně pozvraceli. Nad lidmi, kteří zvířata považují za pouhý „zdroj“ a kteří si etická dilemata racionalizují stejně jako mimozemský řezník u porážky vodselů („Čím větší rychlost, tím menší trauma. Koneckonců jim nechceme způsobit zbytečné utrpění, že?“)

Román „Pod kůží“ však není ani horor, ani science fiction, ba ani agitační vegetariánská brožurka. Je to román, který se vzpírá škatulkám, román o míjení a neporozumění (obzvláště instruktivní jsou v tomto směru dialogy Isserley a různých stopařů). Román, v němž se dovedně mísí popisné pasáže s dobře odposlouchanými dialogy, román s nezapomenutelným černým koncem. Román, který se vám dostane pod kůži.