David Marusek je nadějný spisovatel, s jehož tvorbou jsme se mohli setkat již v antologii Trochu divné kusy 2. Jeho románová prvotina je mohutná kniha naznačující, že to se spisovatelským řemeslem myslí vážně.
Úvodní novela nás seznámí se světem 22. století. Už zde Marusek hýří nápady. Příběh je veden v ich-formě z pohledu hlavního hrdiny, který nám mimo jiné vysvětlí, jaká jsou příkoří vztahu této doby. Například pojem mít dítě zde dostává úplně jiné dimenze. Je tu ale i Vlastenecké velitelství a jeho neomezená moc chránit lidi před činy teroristů. Když pak je hlavní hrdina obviněn právě z terorismu, ztrácí drátky, díky nimž se všichni drží světa budoucnosti. Pro veřejnost je jakoby mrtev.
O čtyřicet let později se začíná odehrávat hlavní dějová linie. Manželka hrdiny z předchozí novely je zavražděna a z její dcery zůstala pouze hlava, která se však dá zachránit a obnovit až do podoby původního člověka. Matka byla významnou osobností a dcera se se svým dědictvím dostává do středu pozornosti.
Lidé žijí ve velkých rodinách, čártrech, a nezřídka se stává, že čártr nad vodou drží jen jeden vydělávající jedinec. A pak tu máme také klonované lidi určené pro jednotlivé funkce ve společnosti. Těm se daří lépe, i když jak kdy. Veřejná solventnost – tak se dá pojmenovat osobní kredit ve společenské smetánce. V něčem snad připomíná Obchodníky s vesmírem, zde je taky vše na prodej.
Nanotechnologie, umělé inteligence nahrazující lidskou paměť, holoprostor a hlavně pokročilá lékařská věda v čele s dlouhověkostí a možností uchovat si tělo v jakémkoliv průběhu dospívání. To jsou všechno prostředky, kterými Marusek ozvláštňuje svůj příběh. Autor také pracuje se zajímavými charaktery hrdinů, ať už je to sebevrah smraďoch Sam (přeživší hrdina s úvodní novely), klon či fetující adolescent.
Marusek je vizionář. Sype z rukávu nápady, na nichž je nejlepší to, že každý z nich řeší do důsledků a nezapomíná ani na jeho sociologický dopad na společnost. Člověk je pak na pochybách, jestli by v tak odlidštěném prostředí chtěl přes všechny vymoženosti žít. Když se pak jeden z hrdinů začne uprostřed knihy vyznávat z obyčejných citů, čtenářovo srdce zaplesá.
David Marusek napsal velmi dospělou knihu. Nepřehledné skákaní po dějových liniích, novotvary, jejichž významy pochopíte až po několika desítkách či stovkách stran, a nakonec neúprosná délka románu, v niž se trochu ztrácí hlavní dějová linie – to vše vyžaduje čtenářovu nadstandardní pozornost. Marusek nic nevysvětluje, nechává čtenáře topit se ve svém příběhu a omílá své výrazivo stále dokola, dokud čtenář nepochopí sám. Proto lze knihu doporučit jen vyspělejším čtenářům, které jen tak něco nerozhodí.
