Pokračování dlouho očekávané trilogie Gordonova země se na prodejních pultech objevilo zhruba rok po Zahradě sirén. Kniha neobsahuje žádný recyklovaný příběh, takže před sebou máme čtyři sta čtyřicet stran naprosto nového textu.
Děj je rozdělen do tří částí. V první sledujeme osudy starých známých, kteří opanovali většinu prostoru předchozí knihy – Andres stále putuje močály, aby nalezl své dítě. Druhá a třetí část je ve jménu nových postav. Zejména je to dvojce Thompson a Kočka Langtre, kteří táhnou celý příběh třetí části – ti se zase snaží zachránit syna Sylvy de Barro, kterého mají v pařátech vypočítaví elfové.
Sama druhá část je pak odbočkou do minulosti, jež s vynalézavostí odhaluje totožnost černokněžníka Orichalkiana.
Šlechta píše v poslední době akční fantasy. Pryč jsou časy, kdy tahounem příběhu bylo odhalování tajemství Ptákohlavců. Teďka čtenáře baví bojem. Jsou to především hromové hole paedwanků, které bojům dávají šťávu. Právě souboj malých skupin je jako stvořený pro Šlechtův vtip a nápaditost.
Mezi boji čtenáře poutá stále oblíbenější mechanika – popis zastaralých technologií a důvtipné boření svých mýtů.
Atmosféra knihy silně připomíná poetiku kolonizace Amerického kontinentu, nejbližší je asi přirovnání k filmu Poslední Mohykán. Indiánské kmeny nahrazují kmeny skřetů, elfů, a různých míšenin těchto ras s lidmi.
I když se tam někde za hranicemi mění časy a impérium válčí s Mořským lidem (paedwanky), je dobré, že si Šlechta zachoval pohraniční atmosféru. Pořád je to především příběh individualit a v knize nejde příliš o mocnosti a národy. I síla magie je podchycena rozumně, kouzelníci nejsou všemocní černokněžníci, spíš zvládají jedno dvě užitečné kouzla a je jenom na nich, jak a kdy je použijí.
Šlechta se s přibývajícími knihami stále lepší. Psychologie hrdinů je stále barvitější, skvěle umí popsat dětskou bezprostřednost. Nejdůležitější ovšem je, že s přibývajícími knihami se mu daří držet svůj svět na uzdě a Pohraničí tak stále působí celistvým dojmem.
Takže máme za sebou další díl, v němž se sice nic zas tak zásadního nestalo, ale přečtení Plotů z kostí nemá s promrhaným časem nic společného. Spíš se nám postavy přeskupily, aby v závěrečné části hrdinně padly ve válce za dobrou věc. Uvidíme, jak se autorovi podaří uzavřít osudy hrdinů v závěrečné knize. Vzhledem k počtu postav si zavdal s úkolem vpravdě nelehkým.
Prave sem se na to vrhl, a nemá to chybu.
pro me jsou Ploty po Krvavem pohranici nejlepsi Slechtova vec 🙂
suhlas , Radime.
Vcera v noci jsem to docetl. Souhlasim s Cenisem, oproti Zahrade Siren(ktera byla taky dobra)to je obrovske zlepseni.
od nakladatele
Jakožto nakladatele knihy mě čtenářská chvála rozhodně těší! 🙂
Půjčila jsem Zahradu sirén kamarádce, takže i když už mám Ploty z kostí doma, nemohu si je přečíst, když si chci nejprve Zahradu oživit. Moc mi to neusnadňujete…
No, neřekl bych, že by mezi kvalitou jedničky a dvojky byl nějak zvláštní rozdíl. Spiš si Šlechta udržuje svůj poměrně vysoký standart.
Ploty
Přestože nejsem fanynka fantasy, na dovolené jsem přečetla Ploty z kostí jedním dechem a vůbec mi nechyběla návaznost na 1. díl. Líbila se mi.