Mozaika je v antických dobách vynalezený způsob výzdoby zděných ploch. Mozaika je synonymum pro jednotný obraz skládající se z mnoha malých částí. Mozaika je hlavním motivem nového Kayova románu. A propracovanou mozaikou je i sám tento román.
 |
Guy Gavriel Kay, autor, po kterém dlouhá léta neštěkl pes, natož čtenář, a jehož dílo se dnes pomalu, ale jistě začíná stávat synonymem pro kvalitní a úspěšnou knihu. Spisovatel, který se nebrání experimentování a vždy přichází s něčím novým a neotřelým. V Plavbě do Sarantia se tento literát vydal do velice ošemetných vod historické fantasy a vytvořil epickou dilogii Sarantinská kronika (druhý díl vyjde snad do konce roku jako Pán císařů), ve které sestupuje hluboko do temných vod dávné historie, jen několik století od narození Krista.
Čtenář je tedy postaven před otázku, zda se uvnitř bude nacházet nějaká fantastika, či nikoliv. Odpověď je jednoduchá. Už při studiu mapy mu nebude tvar pobřeží připomínat žádné pobřeží Středozemního moře a názvy měst a říší nenalezne v žádné učebnici dějepisu (tam se toho ovšem nedá nalézt víc). Kay tak už v samotných základech svého světa vytvořil drobnou lest na příliš důvěřivého čtenáře. On doslova modeluje své literární prostředí z modelíny, kterou představuje pozdně antická Byzantská říše. Daří se mu to tak skvěle, že hranice mezi fikcí a historickou realitou je velice tenká.
Příběh začíná rozsáhlým úvodem, ve kterém se čtenář pomalu, ale jistě začíná potápět do spletitých vln příběhu. V této části autor vytváří z drobných kamínků podloží pro mozaiku. Není sice vidět, ale po celý příběh je přítomné, aby se zviditelnilo v potřebný kritický okamžik a čtenáři dalo na vědomí, že ony kaménky tam stále jsou.
Příběh však právě proto začíná velice pomalu a těžkopádně a zpočátku nepřipomíná nic jiného, než procházku po venkově s odhalováním krás stále přetrvávajícího pohanství a odkazů staré předsarantské civilizace a sem tam nějaké to obětování. Příběh je velice lineární, dějové odbočky tu nenajdete, postava mozaikáře Crispina jde od bodu A do bodu B. Čtenář se až diví, jak tuto jednoduchou koncepci mohl napsat autor Kayova kalibru.
Jenže, tuto knihu napsal právě Kay, který jen své trumfy na stůl vynáší pomaleji než jindy. Prakticky všechna esa si nechává až na úplný konec hry, kdy čtenáře smete smrští vysokých karet. Teprve v momentě, kdy bude čtenář bez dechu sledovat, jak autor s přehledem vítězí, dojde mu, že on tuto hru hrál už od počátku, jenže tehdy nikdo podobným trikům nevěnoval pozornost.
První, a zároveň vítězný trumf je Kayovo zcela nové pojetí časoprostoru a jeho popis. Pokud se vždy držel klasického vyprávění, nyní svůj zažitý postup odhazuje v dál a před čtenáře klade řadu retrospektivních příběhů, kterými dokresluje každý detail k úplné dokonalosti. Skoro každý odstavec a kapitolu začne vyprávět vždy v literární přítomnosti, aby se následně dostal hluboko do minulosti každé události a pak sledoval její průběh až do časového bodu nula, ze kterého vyšel, a teprve pak pokračuje v dějové lince dál.
Pro čtenáře to znamená jednak pořádný zmatek, dokud si na způsob předkládání informací nezvykne, a jednak dokonalou kontrolu nad světem, který Kay vyprávěním zprostředkovává. Odpadají násilně roubené scény vysvětlující podstatné části příběhu, na které v hlavní dějové linii již nezbylo místo. Autor tak vytváří přesný obraz, který chce poskytnout, se všemi informacemi a vjemy, které musí čtenář vstřebat. Najednou tak před čtenářem neleží kniha s dvojrozměrným textem, ale takřka trojrozměrné prostředí, kde se minulost snoubí s přítomností.
Opět se vracíme k původní metafoře skládání mozaiky. Mozaiky světa, kde každý kámen je posazený na své místo a má přesně takový odstín, jaký má mít. Teprve až s koncem knihy, po prohlédnutí celé plochy tvořené drobnými kamínky jednotlivých retrospektivních příběhů, vznikne jednolitý obraz a čtenář jím bude ohromen.
V podstatě nejde o nikterak originální příběh, naopak je prostý, jak jen život obyčejného mozaikáře může být. Jeho podání z něj však činí niternou záležitost, se kterou se sžije každý, kdo do knihy nahlédne. Nečekejte třeskot mečů, víření ohnivých koulí ani masivní bitvy mnoha armád, ale prostou cestu do Sarantia. Synonymum pro novou naději a nový počátek.
Plavba do Sarantia je další z velice kvalitních Kayových děl, ve kterém se čtenář potopí do bouřlivých vod příběhu, aby riskoval utonutí a vrátil se obohacen o krásný příběh v magickém světě, kde v pachu malty vznikaly dechberoucí skvosty.
Lukáš Vaníček (redaktor)
lukas.vanicek@fantasyplanet.cz
