Pistolník – King Stephen

Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách…

     Touto větou začíná jeden z nejpodivnějších příběhů, jaké jsem za poslední dobu četl. V doslovu ke knize píše Stephen King, že ona slova poprvé vyťukal na psacím stroji v březnu roku 1970 a od té chvíle jej cosi (doufám, že ne peníze od vydavatelů) nutilo pochmurný svět pistolníka Rolanda navštěvovat znovu a znovu. Tři tisíce stran, přesně takový rozsah naplánoval nekorunovaný král hororů pro svou pozoruhodnou ságu a zatím to vypadá, že se mu tento limit podaří přinejmenším naplnit. Kousek od místa, kde ve tmě červnové noci píši tyto řádky, už leží připravené k přečtení další dva díly Temné věže, které, jak doufám, nebudou ani zdaleka posledními, jež se v Čechách objeví.

     Roland z Gileadu, poslední pistolník… Roland – samotář se záhadnou minulostí, do níž vás nechá jeho tvůrce letmo nahlédnout jen proto, aby roušku tajemství hned zase spustil a nechal čtenáře, tápajícího v dohadech, nedočkavě vyhlížet další díl. Roland – pronásledovatel, jdoucí po stopách neméně záhadného muže v černém, mága, který může pistolníkovi jako jediný ukázat cestu k Temné věži, v níž se protínají celé myriády světů. Roland, jenž je schopen svému hledání obětovat vše, lásku a přátelství nevyjímaje. Prochází přízračným světem plným zkázy a zmaru, světem, vzbuzujícím již na první pohled odpor a mrazení v zádech, a lidé okolo něj umírají. Přežívá jen on. A muž v černém…

     Pistole byly prázdné a oni se hrnuli dál, začarovaní v Oko a Ruku, a on stál, řval a nabíjel, myšlenky vzdálené a nesouvislé, ponechávající volné pole rukám, aby předváděly trik s nabíjením. Mohl snad pozvednout ruku, povědět jim, že strávil pětadvacet let tím, že se učil tento trik i leccos jiného, povědět jim o svých pistolích a krvi, která je posvětila? Nikoli těmito ústy. Ale ruce mluvily samy za sebe…

     Stephen King i v této knize předvádí, jak skvělým vypravěčem je. Způsob, jakým dokáže popsat své postavy, mě asi nikdy nepřestane udivovat, nehledě na tu spoustu knih, které jsem už od něj četl. U mnoha autorů se při vstupu nové postavy na scénu setkáváme s jedním či několika odstavci vnějších a vnitřních charakteristik. Ne tak u Kinga. Ten vykresluje své hrdiny především samotným příběhem, s pomocí dialogů, „odtajněných“ myšlenek a občasných exkursů do jejich minulosti. Tento styl popisu od něj ostatně převzala již celá řada spisovatelů, žádný z nich však nedosahuje Mistrovy úrovně. King je holt třída, o tom snad se mnou nikdo polemizovat nebude.

     Pistolník je navíc příběhem s pozvolnou gradací, a to i přesto, že se vlastně jedná jen o první díl mnohem rozsáhlejší ságy. V každé další z těch pěti částí, které kniha má, je Roland muži v černém a jeho tajemství stále blíž a blíž. Znovu a znovu mu mág staví do cesty překážky, jež ovšem mají rovněž charakter zkoušky. Má pistolník právo stanout mu tváří v tvář? Dokáže kvůli tomu obětovat vše, včetně zbytečku lidskosti, kterou dosud v tomto prohnilém světě neztratil? Když však Roland muže v černém doopravdy dostihne, pochopí po dlouhém rozhovoru s ním (mimochodem asi nejpůsobivější pasáži celé knihy), že jeho cesta není zdaleka u konce. Že naopak teprve začíná.

     První díl série Temná věž je rozhodně pozoruhodnou knihou, kterou stojí za to si přečíst. Jenže… Možná, že bude někomu jeho děj připadat příliš pomalý a postrádající jakýkoliv spád. Možná, že někdo, kdo po knize sáhl zlákán Kingovým jménem na přední a povídáním o „magické směsi fantasy a hororu“ na zadní straně obálky, ji po přečtení prvních několika stran zklamaně odhodí. Možná, že ten někdo, toužící na sklonku dlouhého únavného dne po akčním a myšlenkově nepříliš náročném čtení, sáhne raději po starém dobrém Conanovi nebo Jasonu dinAltovi… A možná, že za mé okouzlení Pistolníkem může jen teplá červnová noc, která mě obklopuje, a také smutný fakt, že nemohu usnout.

     Možné je prostě všechno. V našem světě i ve všech ostatních…

     Snad chápeš, pistolníku, jaké místo hraje náš vesmír ve vesmírném schématu – jako atom na stéblu trávy. Možná, že všechno, co vnímáme, od nekonečně malého viru ke vzdálené mlhovině Koňská hlava, je obsaženo v jednom stéblu trávy… stéblu, které v nějaké cizím čase existovalo jen den či dva? Co kdyby to stéblo skosila kosa? Až by začalo odumírat, pronikla by hniloba do našeho vlastního vesmíru a našich životů a všechno by zežloutlo, zhnědlo a seschlo? Možná už to začalo. Říkáme, že svět se hnul; možná tím vlastně myslíme, že začal vysychat…