Dojmy a škatulky patří ke smečce recenzentových fámulů. Těch, o nichž se v lepší
společnosti nemluví, ale kteří dokážou být skutečně užiteční. Dokud nenarazí na
něco zcela specifického. Jako tentokrát.
 |
První dojem – poetika. Křehce působící obálka s názvem knihy evokujícím sbírku básní.
Druhý dojem – fantasy komedie s částečně nepřeloženou anotací.
Třetí dojem – zatraceně ambiciózní projekt mířící do vod postmoderny (a nejen prolínání textu ve dvou jazycích je tím vinno).
Seznamte se – Sierra Dawn a Písně větru.
Škatulkování si na knize i autorce zatraceně láme zoubky, dojmy se mění rychleji než aprílové počasí a vše halí mlhy bizarnosti. Americká autorka píšící česky. Nakladatel, který si v době hospodářské krize troufne TOHLE vydat. A v neposlední řadě prostá skutečnost, že tohle vše funguje. Nejde jen o jazykovou stránku. Varuje už podtitul – The Diaries of Lady Aesclinn Aelfraed of Aelfraedinnsford.
Písně větru jsou především putovací fantasy postavenou na dračákoidním půdorysu. V zapadákově se setká banda nezletilých hrdinů rozličného ražení a hnutími osudu se stává, že vyráží na výpravu. Způsobem, z nějž by autoři článků z Dechu draka apelujících na „roleplaying“ a „užívání si prvních úrovní (neb s mocí přichází předvídatelnost a v jejích stopách se plazí nůůůůda)“ skákali nadšením do stropu. Družinka totiž předvídatelná není a její interakce už vůbec ne. Hašteření zhruba patnáctiletých ještě-dětí má své kouzlo, které jen podtrhuje osobnost hlavní hrdinky.
Aescelinn, urozená a dosti nepraktická mladá dáma, toho času putující za vznešeným cílem, je duše nevinná a čistá. Její komentáře (o počínání nemluvě) nicméně nechají záludnosti všedního života vyniknout ve vší jejich kráse. Prostě Mary Sue na cestě drsnou realitou, střežena brkem své autorky… kterou však nenapadne být více než vypravěččiným sotva tušeným strážným andělem.
Postupem času začne narůstat zdání, že se Písně větru zrodily ve stejné kolébce jako slavný elf hraničář Xaxy. Jenže zatím, co Cyril Brom demonstruje „jak nepsat“, Sierra Dawn se rozhodla jít cestou za experimentu – za jakých podmínek se dají nešvary použít jako kompaktní součást normálně fungujícího příběhu, tak, aby nerušily a nepůsobily jako pěst na oko? Výsledkem je vcelku banální historka vyprávěná pozoruhodnou osůbkou, laskavý humor a pseudostředověký svět, kde je „pseudo“ podstatně důležitější než „středověký“. A jeho popisů si v rámci Aescelinniných domácích cvičení užijeme… hodně.
Důležitou součástí knihy je dvojjazyčnost, o niž si přítomnost dvou jazykově oddělených kultur koleduje. Člověk si na ni buď zvykne a začne si ji užívat, nebo jej nepřestane iritovat. Sice nejde o svévolnou jazykovou exhibici, vcelku rychle se podaří vypozorovat systém a logiku, ale přecvaknutí se koná zpravidla v průběhu odstavce. Poměr mezi jazyky je zhruba jedna ku jedné, takže krom mozku schopného přepínat neuškodí ani slušná znalost angličtiny.
Písně větru hrají podle svých vlastních pravidel, podobně jako Chytrá Horákyně. Ani česká, ani anglická, ale obé zároveň. Fantasy i ambiciózní text nastavující vlastní ctižádosti zrcadlo. Sofistikovaná intelektuální hříčka i zábavné vyprávění. Vyloženě se vnucuje takové ošklivé, nic neříkající slovo – umění. Umění, které náhodou zabloudilo do fantastických luhů a hájů, prošlo se a zamířilo dál za obzor. Sierra Dawn napsala příběh prazvláštní formou, ne obsahem, a pozornost čtenářů si rozhodně zaslouží.
Na první pohled to byl docela jednoduchý plán – utéci vojákům, dostat se do Aleathu, obelstít zlé Koránce, porazit shnilou Koranskou říši, vysvobodit Grandmere a Rowantiho Scullyho, vrátit se domů a žít šťastné ažd do smrti. Vzápětí se ale ukázalo, že některé detaily byly poněkud nedomyšlené… Je to příběh o klukovi a holce… a dvou dalších klucích… a dvou dalších holkách… a veverce. Dobrodružný fantastický příběh v českoangličtině s mnoha vtipnými dialogy a zvláštním rozuzlením. (anotace)
- Písně větru: The Diaries of Lady Aesclinn Aelfraed of Aelfraedinnsford
- Autorka: Sierra Dawn
- Překlad: –
- Série: –
- Forma: paperback
- Počet stran: 600
- Cena: 333 Kč
- Vydaly: Straky na vrbě, 2012
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!
Kupte si Písně větru s 15% slevou (ušetříte 50 Kč).
Knihu som si nekúpil, zobral som ju v kníhkupectve do ruky, prečítal dve strany a usúdil, že je to neobvyklý mix bizarnosti až (cenzurované), na ktorý som ešte evidentne nedorástol 🙂
Nepochybujem, že budú ľudia, pre ktorých sa stane táto kniha kultovou a nepochybujem, že ich nebude veľa.
Sám jsem nečetl. Knížku jsem koupil jako dárek, tušil jsem, že se jí zavděčím. Líbila se a s laskavým svolením obdarované kopíruju část jejího následného mailu:
“Ale jak si na jazyk člověk jednou zvykne, čte se to úžasně – chvílemi jsem měla
dojem, že čtu “crazy comedy”, ale takovou, která má ducha i srdce.
Dokonce skrývá i nejméně jedno poučení, ale je předložené tak
nevtíravě a nepřímo, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem zjistila, že
tam je 🙂
Je to půvabná knížka protkaná laskavým humorem, který pramení tu z
jazyka, tu z postav, tu ze situací. Je třeba zajímavé, že přestože dvě
z těch postav jsou poněkud… prostšího ducha, nedělají čtenářům
šašky, naopak jsou popisované s láskyplným pochopením i ve chvílích,
kdy nad jejich průpovídkami zůstává rozum stát, a každá je svým
způsobem dobrý kamarád (či kamarádka) a platný člen výpravy. A na
celém dobrodružství je strašně vidět, že ho podstupuje banda
čtrnácti-, patnáctiletých dětí, které s výjimkou hlavní hrdinky ani
nevědí, do čeho se to namočily, a bez výjimky nevědí, jak to vyřešit,
ale tím se nehodlají nechat odradit!
Jediná drobná výtka se tak týká toho, že jsem měla dojem, že autorka
psala první a poslední část textu nejdřív a prostředek potom, takže
hrdinka dělá v řeči stejné chyby na začátku a na konci a uprostřed se
zlepšuje, místo aby se zlepšovala postupně (nebo víc začala mluvit,
jak narostl zobák jejím společníkům). Ale to je jen stylistická
připomínka. To, co je tam hlavní, se mi líbilo, a moc.
Pouvažuj, jestli si budeš chtít knížku půjčit. Nečekej velké drama a
epické dobrodružství, ale jako inteligentní, humorná oddechovka je to
výborné.”
Hajný jde sklesle lesní tišinou…
a cestou sbírá umrlé zmije, včera byl na Bábě a neví čí jsou, jestli jsou to zmije nebo schizofrénie…
Už třikrát jsem uchopil do ruky toto rozměrné dílko a pokaždé, když začnu listovat, si chca nechca začnu pobrukovat “Hů a hů, sovy v mazutu houkaj…”
A opravdu, má jednoduchá, ničím (a nikým neposedlá) mysl se stále nemůže srovnat s oním prazvláštním bilinguálním kladením textu…Možná kdybych si říkal Já a Já, nebo na mne promlouval “Ten druhý”, či trpěl jinou formou rozdvojejí(trojení etc) osobnosti, že bych se s tím nějak popasoval, ale takto je to v podstatě nemožné…
Z předchozího příspěvku vyplývá, že obdarovanou byla žena, což koresponduje s nadšením mé kolegyně, na jejíž doporučení jsem po knize sáhl.
Asi tomu dám čtvrtou…pátou šanci, nicméně zatím jsem bohužel nic humorného ani oddechového nenalezl…což opět podotýkám je nejspíš způsobeno mou “jiným způsobem” uvažující myslí…nebo jsem prostě už příliš starý ( 31 only) a zajetý ve svých kolejích a očekáváních, kdo ví…
Ehm a ano, jeden z prvotních původů mé nelibosti je podtitul knihy…než člověk překoktá Lady Aesclinn Aelfraed of Aelfraedinnsford (aby nakonec zjistil, že se to vyslovuje úplně jinak), vzpomene si na Dech draka a v recenzi uvedeného Cyrila Broma, jak radil/neradil s výběrem jmen pro hlavní hrdiny…Knihu jsem opět v poslední půlhodině zběžně prolétl a pokud si mohu dovolit citovat Janu Poláčkovou: “Hašteření zhruba patnáctiletých ještě-dětí má své kouzlo, které jen podtrhuje osobnost hlavní hrdinky…”, tak upřímně, jako vystudovaný pedagog (pauza pro smích) musím citovat jiného klasika: “…tak já, šup hlavičku pod vodičku. …a je klid, ne, že by se utopily, ale napijou se…”
Já bych je nechal utopit.
Shrnutí – kniha je pro poetické bytosti, z převážné většiny zastoupené “slabším” pohlavím a pro několik zvláštních jedinců z řad plémě mužského. Zvláštní, experimentální počin, který se asi delší dobu nebude opakovat a který najde pár příznivců, kteří jej pro svou neuchopitelnost nejspíš prosadí do své osobní Top 10…
každý chvilku tahá pilku…
No, mně osobně to přišlo nejzajímavější právě tím prolínaním dvou jazyků.
Je to něco nového, ale netvrdím, že je na to trh připraven (a třeba to nastiňuje jazykovou situaci našich dětí či vnuků?) Taky neposoudím, jak velká je potřebná anglická jazyková vybavenost; přeci jen se přiživuji jako překladatel…
ad jazyková vybavenost
Těžko říci, já si troufám tvrdit, že co se anglického jazyka týká, jsem poměrně dobře vybaven (na průměrného člověka, jehož neživí překlady, ani cizí jazyk nepoužívá v každodenním pracovním styku) a jsem schopen s jistou občasnou pomocí slovníků číst knihy v originále, ale i tak na mě toto spojení působí rušivě, musím neustále “přepínat” v hlavě a to po jisté době začne dost otravovat a od další četby odrazovat…A já se bohužel za nějakých 25+ let aktivního čtení nenaučil číst knihy “na pokračování”. 🙂 Teď to řeším tak, že objemnějším záležitostem se vyhybám a nechávám si je na dobu dovolených. Nicméně souhlasím, že pro moje děti/vnoučata bude nejspíš přirozenější toto bilinguální vnímání světa…
nejsem zatím schopná číst čistě anglické knížky, nebaví mě ty bilingvní, tak jsem si řekla, že tohle by mohl být docela fajn kompromis – mám proto jen jediný dotaz – je úroveň angličtiny taky tak hrozná jako v některých částech čestina(podívala jsem se zatím jen na prvních pár stran)? Myslím jak stylisticky, tak gramaticky, nerada bych se něco anglicky naučila, abych pak zjistila, že je to úplně špatně.
Moc díky za odpovědi!
od nakladatele
Čeština je v některých částech knihy celkem záměrně obrozenecká, protože vypravěčka není rodilá mluvčí.
Angličtina je vesměs v pořádku, pokud jí zrovna nemluví Jarové (Češi), což se snadno pozná, případně je tam ještě jeden zápis ze staré kroniky.
Krom toho mi angličtina přišla celkem lehká a zvládnutelná… i poměrně čtivá.