Písně temných věků – Jireš Ondřej (editor)

Do sborníku se nakonec dostalo osm povídek, odehrávajících se v časech, kdy slabí neměli mnoho šancí přežít a já musím konstatovat, že atmosféra povídek je tímto faktem zhusta poznamenaná. Krátce, nečekejte žádnou selanku.

Dvě hlavy, povídka Lucie Lukačovičové, která sborník otevírá, je situována do Galie prvního století před naším letopočtem.  Autorka svým úsporným stylem popisuje střetnutí kmene Eburonů s římskými dobyvateli. Je otázkou, jestli Lucii poněkud nepřistřihla křídla historická fakta, ale povídka trochu postrádá jiskru a v konkurenci ostatních zaniká.

Země lvů Leonarda Medka nás zavede do Afriky a nepochybně potěší všechny, kteří mají rádi „howardovský“ styl. Vandalští piráti přijíždějí vyrabovat bájné Město lvů a k tomu potřebují masky. Když potom přijde čas je sejmout, přinese to mnoha z nich nepříjemnou zkušenost. Leonard se ovšem odmaskoval už dávno a tak víme, co od něj čekat. Ani tentokrát nás nezklame a po volnějším úvodu zkušenou rukou dovede své dílko do kvalitního finále.

Františka Vrbenská je zkušenou vílou pohádkářkou české fantasy a tentokrát utkala melancholickou báji o neúprosném osudu i kontinuitě generací. Povídka Než dozraje smrt se odehrává v šestém století našeho letopočtu ve slovanské osadě Děvín, kam náhoda zavála francké uprchlíky, a podle mého názoru je jedním z vrcholů knihy.

U Strážce hvozdu Ďura Červenáka jsem se bavila. Možná to způsobilo mládí vjatičských kněžiců – hrdinů povídky, snad relativní mládí autorovo, ale i když děj není právě utěšený, odlehčují ho záblesky humoru. Snad jen pohanský běs by nemusel dělat „mňam“.

Jaroslav Mostecký měl látku na román… a rozsah povídky. V mnohovrstevném příběhu Žabí věž (který je mimochodem datován do stejných časů i míst jako Strážce hvozdu) se autor s tímto faktem poněkud potýká a i když má nakonec povídka rozsah novely, některé motivy jaksi „vyšumí“. Přesto je však výsledek zdařilý a příběh lásky Vladiměra, syna knížete Svatoslava, čtenáře dokáže pohltit.

Ivana Kuglerová si jako kulisy svého vyprávění zvolila Island v době, kdy křesťanství vytlačovalo staré severské bohy. V tomto, jistě atraktivním prostředí se odvíjí příběh, který potěší všechny, kdo si potrpí na krev trolů na sněhu, svist válečných seker a vytí větru na pobřeží. Z mého pohledu však reálie místy převažují děj a povídka pak působí až příliš „andersenovsky“.

Osvěžujícím dojmem působí dílko Jany Šouflové Přátelé se neopouštějí, které se vymyká pochmurnému a krvavému tónu  knihy. V příběhu z opatství Kilkenny se sice válejí kosti a lebky, ale také teče proudem cider. Úsměvná zápletka s přátelským světcem nabízí čtenáři trochu rekreace po zástupech padlých, kteří se vršili na předchozích stránkách, a ukazuje, že ani temný středověk, v tomto případě Irsko 11. století, nemusí být vždycky jen slzavým údolím.

Alexandra Pavelková uzavírá sborník poetickou pohádkou o říční víle a chlapci Brankovi, synovi tatarského nájezdníka. Její pojetí není tak historizující jako u předchozích autorů a v příběhu z 13. století najdeme dokonce i ekologické poselství.

V některých případech vzala precizní práce s historickými fakty autorům obvyklou lehkost, na druhé straně, ve sborníku není povídka vysloveně slabá a spektrum je natolik široké, že tu svou si může najít téměř každý čtenář. Historické vsuvky Veroniky Válkové dávají čtenářům šanci si velmi příjemnou cestou osvěžit své znalosti dějepisu a zasadit příběhy do dějinných souvislostí. Sluší se zmínit se i o grafické výpravě knihy, která je v tomto případě příjemná, ostatně, knihy z edice Trifid bývají většinou z grafického hlediska minimálně velmi slušné.