Philip K. Dick: Blade Runner

Vážení ctenári!
nebot se androidi blíží a my nevíme, jak dlouho je náš lovec udrží v dostatecne uctivé vzdálenosti, a protože radioaktivní prach z nás obou brzy udelá rozpadající se debilní speciály, zbývá nám jen málo casu na dokoncení této recenze. Vlastne to není ani tak recenze, jako spíš doporucení…
     Blade Runner se nám dostal do ruky víceméne štastnou náhodou. Nic proti starým SF, ale dovídat se, že v roce 1997 je osídlen Mars a po Zemi šmejdí vrcící a pípající plechoví roboti, není proste ono.
     Nutno ríci, že toto dílo je Výjimkou. Dick se totiž nezameril na suchopárné, rádobytechnické popisy, a venoval se více fabulaci príbehu, stupnování zápletky a dokonalému provázání informací.
     Co se atmosféry týce, naprosto nás pohltila ( v našem prípade vcelku nevídaný jev). Pri scéne s mucením pavouka, kdy mu jedna z androidek postupne odstrihovala nohy, jsme zcela shodne zurili; spolu se speciály jsme prožívali beznadejnost jejich života na Zemi…

     V knize nenajdete žádné bombastické akcní scény nebo krvavé orgie. Ceká vás spíš totálne ponurý, atmosférický, paranoidní príbeh, ve kterém si nemužete být jisti témer nicím. Nevíte, kdo je a kdo není android. Nevíte, jak kdo zareaguje. Dochází ke zcela necekaným dejovým zvratum, které jsou však všechny zcela logické! Nejvetší duraz klade Dick na dokonale prokreslené charaktery a vydeptanou psychiku hlavních postav. Temi jsou:
     Rick Deckard, nájemný lovec uprchlých androidu; J.R.Isidore, kripl (“speciál”), bydlící v polorozboreném dome na okraji mesta, pracující jako ridic “nemocnice” pro umelá zvírata, kterého již dostihla nemoc zpusobená radioaktivním prachem; Rachael Rosenová, neter majitele firmy vyrábející androidy; Roy Baty, neoficiální vudce osmi androidu, kterí uprchli z Marsu.

     Zápletek je hned nekolik. Ústredním motivem je samozrejme souboj lovce Deckarda s androidy. Vyjadruje typický Dickovský komplex hrdiny, který proste jen delá svou práci, naproti tomu touhu androidu po nikdy nepoznané svobode. Od hlavní osy príbehu se dále odvíjí napríklad vztah Ricka s Rachael.

     Dalším geniálne zpracovaným motivem je problematika živých a umelých zvírat. Vlastnit živé zvíre je v Dickove postkatastrofickém svete otázka spolecenské prestiže. Není to ovšem laciná záležitost, vzhledem k tomu, že takový pavouk vás prijde na sto dolaru (“a nejaké drobné”). Snem Ricka je vlastnit “porádné zvíre”. Jeho ovce totiž zemrela, a její elektrická náhražka nemuže postacovat.

     Zajímavou postavou je osobnost J.R.Isidora. Po “Konecné válce” prišel díky prachu o vetšinu své inteligence, zmutoval a nebyl mu priznán statut cloveka. Jako “speciál” je odsouzen k pomalé a bolestivé smrti na radiací zamorené planete. Jeho príbeh prispívá k již tak dost ponuré a depresivní atmosfére.

     Z ostatních zápletek stojí za zmínku konflikt filosofií mercerismu a televizní show “Kámoše Bustera”; dve paralelní policejní stanice, které, ac od sebe vzdáleny jen nekolik bloku, o sobe absolutne nevedí; setkání Ricka s cynickým “kolegou”, jenž se ve svém vztahu k androidkám vcelku dusledne rídí mottem: “Nejdrív s nima jdi do postele a pak je pošli na odpocinek”…

     Strucne receno, Blade Runner je presne to, cemu se ríká dobrá kniha. Proc? Protože se jí proste nedá nic vytknout.