Nakladatelství Baronet potěšilo příznivce staré dobré české sci-fi a nově vydalo další Součkova díla. Pod souhrnným názvem „Pevnost bílých mravenců“ jsou zde shromážděna tři díla ze šedesátých let.
Titulní novela „Pevnost bílých mravenců“ je klasickým dobrodružným příběhem. Začíná hororovou vizí „bezejmenného“ pacienta ve vojenské nemocnici a pokračuje pátráním po minulosti, které čtenáře zavede až do džunglí střední Afriky. Nezanedbatelnou roli hraje v příběhu specializace hlavního hrdiny na výzkum mravenců a termitů. Jistý velmi zvláštní druh těchto bytostí je hybatelem děje celé novely, bohaté na různá překvapení.
Jako druhá je v knize zařazena povídka „Ďáblův prsten“, příběh bojovníka Pařížské komuny, který byl v lednu 1871 vyslán v balónu s korespondencí z Paříže a náhle se (s mezipřistáním na Sahaře) octne v roce 1964 na Českomoravské vysočině. Povídka je ze všeho nejvíce sondou do historie a odhaluje čtenáři alespoň část zákulisí bojů o Paříž v letech 1870-1871. Společným jmenovatelem „Pevnosti bílých mravenců“ a „Ďáblova Prstenu“ jsou tajemné bytosti zachycené na kresbách v Tasíli.
Jako třetí je ve sbírce zařazena kdysi legendární (ze staršímu čtenáři zcela pochopitelných důvodů „soudruhy“ velmi neoblíbená) povídka „Kursk 7/6/43/1207“. Velice výmluvným způsobem jsou zde shrnuty problémy se stroji času a speciálně s turistikou do minulosti, přičemž klíčovou roli v příběhu hraje právě nouzové přistání jednoho stroje času uprostřed zuřící bitvy u Kurska. Část povídky je inspirována známými případy objevení létajících talířů a proslulými teoriemi jistého německého fyzika, které autor nejrůznějším způsobem zužitkoval v mnoha dalších dílech a jež se staly odrazovým můstkem pro řadu našich i cizích ufologů.
Všechna tři díla reprezentují jednu z nejlepších složek tvorby Ludvíka Součka. Znamenité využívání jazyka, vhodně volené formy podání pro daný typ literárního útvaru a značné množství zdánlivě nezajímavých informací podaných ve velmi přitažlivé formě je zařazují mezi špičku tuzemské sci-fi. Z textu sice začíná být patrné stáří (téměř 40 let), ale to z něj činí svého druhu historický pramen, vypovídající o době jeho vzniku.
Součkovou tvorbou prolíná několik motivů. Prvním z nich je to, co dnes populárně nazýváme záhadologií, druhým je varování před fašismem v nejrůznějších formách, třetím je bezesporu fotografování. Zcela specifickým zdrojem inspirace je dílo Julese Vernea (za jehož znalce byl považován) a dějiny techniky všeobecně, obvzlášť vzduchoplavby. Všechny jmenované prvky (dokonale namíchané i podané) nacházíme i v právě vydané knize. Je sice možné, že čtenářům mladší věkové kategorie mnoho neřeknou a spíše se budou bavit některými vizemi budoucnosti, které už skutečnost dávno překonala. Přesto (nebo snad právě proto) tuto knihu doporučuji co nejširšímu okruhu čtenářstva.
