Krátce před Vánoci vydalo nakladatelství Havran druhý díl Burroughsovy ságy Pellucidar. Kniha vyšla v překladu Jana Kantůrka, s ilustracemi Milana Fibigera a v celkovém technickém provedení, které soukromě nazývám „sběratelské“ (kvalitní „tvrdá“ vazba, vysoká cena).
V předchozím dílu jsme se seznámili s vynálezcem Perrym, jeho mechanickým prospektorem (krtkem) a jeho společníkem Davidem Innesem, který je vypravěčem tohoto příběhu. Při testu mechanického krtka se oba muži dostali do dutiny uvnitř Země a objevili tam úžasný svět – Pellucidar, v němž bojují lidé s ještěry o nadvládu. Oba dobrodruzi zvrátili rovnováhu ve prospěch lidí a David Innes se vrací na povrch Země, aby sehnal zbraně, knihy a technické prostředky pro vybudování lidské technické civilizace v Pellucidaru.
Druhý díl sedmidílné ságy vypráví o návratu Davida Innese do světa Pellucidaru. Mechanický krtek se vynořil na neznámém místě podzemního světa a David se vydává hledat své království. Cestou naráží na Perryho a zjišťuje, že jeho úsilí o vytvoření lidského impéria je zmařeno a lidé válčí mezi sebou. Vyhledávají proto nejbližší spojence a začínají s obnovou lidské říše za pomoci prostředků dopravených z povrchu. David Innes se krátce nato vydává hledat svou zmizelou lásku – Dianu Překrásnou, kterou unesli jeho nepřátelé.
Sága o Pellucidaru patří po Tarzanovi a cyklu „John Carter, Pán Marsu“ mezi nejznámější díla Edgara Rice Burroughse a řadí se mezi klasiku dobrodružné literatury 1. poloviny 20. století. Stejně jako jiná dobrodružná díla své doby zachovává vcelku jednoduchou dějovou linii, kterou lze shrnout slovy „pronásledování v exotickém prostředí“. Hrdina je střídavě pronásledovatelem a pronásledovaným, cílem jeho snažení je buďto nějaká žena, libovolný druh pokladu (většinou však obojí), záchrana rozličných osob či říší, nebo naopak jejich likvidace. To vše se odehrává pokud možno v divokém tempu a v co nejexotičtějším prostředí za doprovodu nejrůznějších efektních jevů, jako jsou přírodní katastrofy, bitvy a souboje. Nedílnou součástí takového děje jsou různé technické vymoženosti a překvapení přírodního rázu. Všechny uvedené i neuvedené prvky vytvářejí při správném zpracování čtivé a pro řadu čtenářů nezapomenutelné příběhy. E. R. Burroughs patřil mezi autory, kteří dokázali oblíbené ingredience nejlépe zpracovat a stali se tak příkladem pro řadu následovníků a napodobitelů (například cyklus „Jandar z Kallistó“ nezapře svůj velký vzor). Nevýhodou jeho děl je opakující se dějové schéma v různě zaměňovaných kulisách. Pokud ale čteme jednotlivé části v rozumném časovém odstupu, většinou si to uvědomíme až po dočtení poslední stránky.
I když Burroughsova díla nepatří mezi vrcholnou literaturu, rozhodně se dosud řadí ke špičce dobrodružné klasiky a ve své třídě nejspíš nemají konkurenci. Proto je možno Pellucidar doporučit nejen sběratelům, ale i řadovým milovníkům dobrodružné literatury.
