Co se asi stane, když člověk někdy a nějak zemře? Na tuto otázku se snaží odpovědět všichni, možná proto, aby věděli, do čeho jdou. Peklo je jedna z oblíbených destinací mrtvých duší, které se nacházejí v různých obměnách snad v každé známé kultuře a stávají se také oblíbeným motivem spisovatelů, jež čtenáře zavádějí do různých verzí pekel. Jasutaka Cucui ve své útlé knížečce s všeříkajícím názvem Peklo představuje vlastní verzi toho, jak asi vypadá posmrtný život.
Možná to překvapí, ale úplně obyčejně. Ač by kniha podle názvu měla být solidním hororem, není tomu tak. Peklo je tuto knihu číst. Je sice útlá, pouhých sto dvanáct stran předpovídá rychlovku na dvě hodinky, jenže problémy se začínají objevovat už na začátku.
To, co překvapí jako úplně první, je to, že text knihy není klasickým vyprávěním od A do Z, kde se na první stránce začne něco odvíjet a na poslední vše skončí. Sice se v knize objevují různé postavy, o kterých by se dalo s trochou nadsázky říci, že se točí okolo hlavního hrdiny Nobutera, jenže celý text je tak nestálý, že se to dá jen těžko určit. Děj se sice vystopovat dá, ale spíše ve stopovém množství. Text působí jako střípky různých epizod, které ve volném víru cirkulují v představách postav. Vyprávění ztrácí na první pohled spojitost. Z jednoho tématu autor přejde k tématu druhému a to klidně a s ledovým klidem třeba uprostřed odstavce. Při troše pozornosti se však dá zjistit, že nedochází ke změně jen tak nahodile, ale na základě asociací, které se odvíjejí jedna od druhé. Všechny však spojuje jednotící prvek – peklo.
Ono posmrtné místo pro všechny, kteří se nedostali jinam. Záměrně je zde použito slovo jinam, protože autor v textu ani slovem nezmíní, kam se dostávají „ti hodní“. O nebi se sice mluví, jenže není potvrzené. Peklo je prostě jedinou, stálou veličinou, jež proniká vším a vše ji prostupuje. Jedinou větou dokázal Cucui vyřešit nabízející se problém, zda je peklo společné všem na zemi. Není. Každý národ má svoje a v tom si také zůstane, ač kupříkladu umřeli různí příslušníci etnik pospolu. Je to detail, ale vysloveně zajímavý.
Pokud je peklo alfou celé knihy, její omegou je smrt a vyrovnávání se s ní. Od začátku do samého konce sledujeme smrt v mnoha různých podobách, díky kterým jsou lidé v pekle. Smrt je bránou do pekla, tudíž i zaobírání se touto myšlenkou je zcela nasnadě. Soudě podle některých pasáží se dá uvažovat, že v textu se odhaluje autorovo vlastní vyrovnávání se s jistotou, že jednoho dne zde prostě už nebude. Nečiní však nijaké šílené vize, kam se všude dostane a co mu tam budou dělat.
Jeho vize pekla je velice prostá, natolik prostá, že kdyby ta věta v knize nebyla opakována tolikrát, čtenářovi by neustále v hlavě zněla jediná, neodbytná myšlenka: kde je už to peklo? Je to místo, kde člověk ztratí své touhy, emoce a bude moci v klidu rekapitulovat svůj život. A to je podstatné.
Vliv buddhismu, tudíž i zcela nový vítr do plachet evropských knih, je jasně cítit, a proto může při čtení dojít ke konfliktu s křesťanskou vizí kotlů plných vřícího oleje; tato Cucuiho verze skutečně může vypadat jako slabý odvar něčeho, co se ani peklem nedá nazvat, jenže vidina toho, že si člověk bude neustále rekapitulovat své činy v životě, není příliš lákavá.
Číst tuto knihu je velice těžké. Udržet pozornost, neztratit se v záplavě úplně cizích jmen, která si jsou podobná, a občas se na první pohled nepozná, zda jde o muže či ženu, a zároveň pochopit obsah celého odstavce je úkol skutečně pro zkušenějšího čtenáře. K této knize nesmíte přistupovatjako k lacinému hororu japonské produkce, ale jako k filosofickému dílu, které pojednává o vážných, neustále přetrvávajících otázkách, přičemž závěr knihy samotný napovídá, že se ještě nenašel nikdo, kdo by na ně dokázal najít odpověď. Zároveň jsou do těchto nosných pilířů zamotány i motivy satiry na lidskou civilizaci jako takovou.
Kniha je napsána skutečně velice dobrým a čtivým jazykem, který potvrzuje, že Cucui je již vyzrálým spisovatelem, protože, ač se to nezdá, v japonských kruzích je tento autor jedním z nejznámějších. Doslova lahůdkové scény se dají nalézt v případech, kdy dochází k vyhroceným situacím a postavy musí čelit faktu blížící se jisté smrti. V těchto momentech se spojují všechny motivy, které jsou v knize různě rozeseté, do nejmenšího možného prostoru a odhalují se v pravém světle, stejně tak jako se odhalují poslední přání těch, kteří mají zakrátko zemřít.
Peklo není pro každého. Ke knize musí čtenář přistupovat s rozvahou, číst pozorně každou stránku a rozhodně si co nejdříve musí zapamatovat jména nebo si udělat drobné poznámky, kdo je kdo, jinak se pro něj stane čtení jen mixem vět bez ladu a skladu. Kdo však vše vydrží, čeká na něj kniha se solidním obsahem, dobře napsaná a zajímavá námětem. Nezbývá jen počkat, zda se nakladatelství Odeon nerozhodně vydat další dílo od tohoto autora, neboť by rozhodně šlo o vítanou změnu, která si určitě postupem času bude nacházet příznivce, protože literatura podobného ražení na českém trhu chybí.
kritika
Milý Lukáši,
málem si mě odradil od čtení tvé recenze větou v prvním odstavci, že peklo je číst tuto knihu. Později si přímo odporuješ, když píšeš, že Cucui píše čtivým jazykem. Kniha má podle mě geniální kompozici, střípky chronologicky neuspořádané, které však dávají smysl. Souhlasím ale, že poznámky jsou důležité, neboť jména jsou si velmi podobná, jak už to v japonských knihách holt bývá.