Pavučina snů – King Stephen

Před vydáním této knihy autor prohlásil, že se románem „Pavučina snů“ vrací ke stylu starého dobrého Kinga, jak ho známe z 80. let. A už z upoutávky na přebalu tomu vše nasvědčuje. Děj se má odehrávat v kingově městečku Derry (který fanda SK by nechtěl vidět Derry nebo Castle Rock a zemřít), je tu parta čtyř lidí, kterou spojují temné stránky dětství a paranormální vlastnosti, a něco hrůzného z vesmíru, co nemá přátelské úmysly (TO je zpátky mezi námi, nebo aspoň jeho varianta). Všechno souhlasí, až na místo děje. Derry to tedy není. I když se v něm přece jen něco odehrává.

Děj knihy můžeme rozdělit na tři proudy. První, symbióza Jonesy s vesmírným tvorem panem Šedým, je úzce propojena s druhou linií – osudy zbývajících tří přátel z dětství. Osobně však považuji za nejzdařilejší příběh z pohledu vojáků speciálních oddílů US Army, kteří mají za úkol „vyřešit vesmírný problém“ i s jeho důsledky ke všeobecné spokojenosti vlády USA. King v knize vychází z faktu, že Roswell , Oblast 51 a jiná akta X opravdu existují. Všechny dějové proudy se nakonec setkávají jako nitě pavučiny v jednom bodě. Je tady cítit, že konfrontaci člověk – mimozemšťan King převzal ze slavného románu TO a svoji vizi vojáků z neméně populárního Svědectví.

Čtveřice hlavních hrdinů – Jonesy, Bobr, Henry a Pete – jsou dávní spolužáci ze školy v Derry. Osud je sice rozvál po všech koutech USA, ale každoročně se na podzim setkávají na lovecké chatě v maineských lesích. Aby je King mohl použít ve svém příběhu, nesmí jít o zcela spokojené a normální jedince. Každý z nich má svoji černou skvrnu na duši. Proto už v první kapitole se nám je King snaží přiblížit i s jejich problémy. Každého skalního čtenáře SK zaujme neuvěřitelná podobnost mezi příhodou Jonesy a nehodou Stephena Kinga v roce 1999. Zajímavé je také např. srovnání tohoto díla a jeho o málo staršího předchůdce „O psaní“. Čtenář, který obě knihy četl, si určitě všimne, že si tak trochu King protiřečí. Jeho teze o minimálním používání příslovcí, držení se hlavního děje a snahy se oprostit od emocionálních výlevů v románu Pavučina snů neplatí zrovna vždy. První třetina knihy proto místy připomíná špatně namazaný motor, které se často zasekává. Teprve až se na bojišti objeví US Army a začne řešit „problém“, začíná mít kniha spád a mezi řádky na Vás začne vykukovat klasický Stephen King, tak jak ho mají čtenáři rádi.

Problémem knihy je časté filozofování o smyslu života, jeho hodnotě. Příčinou toho všeho je hlavně neblahá autorova nehoda, která ho přiměla zamyslet se nad cenou života a jednoznačně Pavučinu snů ovlivnila. Mnohdy se zdá, že první odstavec kapitoly s tímto filozofováním autor v trochu pozměněné podobě použije i na konci kapitoly. Hlavním námět knihy – invaze mimozemské civilizace na Zemi – je v konečném sledu pouze sekundárním příběhem. Primární je nevraživost mezi jednotlivými postavami, jejich snaha po prosazení vlastní vůle.

Kniha v hodnocení amerických čtenářů dopadla jako lepší průměr. Z mého okolí zatím jeho fandové nad knihou zklamaně kroutí hlavou. Jak nás onehdy napadlo, kdyby teoreticky existoval jakýsi MS WORD Writer press, a „Pavučna snů“ by z něj vyšla v polovičním rozsahu, byl by to zaručeně trhák. Jde o dobrou knihu, která určitě nezklame, ale prostě King už nebude takový jako býval.