„Byla zase noc. Hostinec U pocestného kamene spočíval v tichu a to ticho se skládalo ze tří částí.“ Vzpomínáte? Skvělý úvod skvělé knihy, které jsme se sice již kdysi dávno (při příležitosti prvního vydání) na FantasyPlanet věnovali, ale kterou připomenout jistě neuškodí. Je totiž sakra výjimečná.
 |
Jméno větru sleduje osudy Kvotheho; kluka, který se stal legendou. A nejen v tom dobrém slova smyslu, jak naznačuje přezdívka (jedna z mnoha) Královrah. Svět si myslí, že Kvothe zemřel, ale slavný kronikář putující za významným šlechticem zjistí při vynucené zastávce v zapadlém hostinci pravdu. Kvothe žije, ale dobrovolně se stáhl ze světa, který mu nepřinesl nic než utrpení. Uvolí ovšem, že Kronikáři převypráví svůj životní příběh.
A tehdy zazní i prohlášení, které je třeba podtrhnout, opatřit vykřičníky a ještě dát kapitálkami. Kvothe totiž tvrdí, že mu vyprávění zabere tři dny. Což je pro milého Kronikáře šok. Nikdo, nikdo přeci nepotřeboval více jak dva dny. A Kvothe je přeci pořád mladý! Ovšem Kvothe trvá na svém: ty tři dny prostě potřebuje. Buď totiž bude vyprávět pořádně, nebo vůbec.
Tohle jednoduché pravidlo by si měla řada i poměrně dlouho publikujících spisovatelů zaspat za uši. Stejně jako je fajn podotknout, že Rothfuss se jím neřídil jen u svého debutu, ale postupuje stejně i u pokračování. S dokončením své trilogie (každý díl zahrnuje jeden den, respektive noc Kvothova vyprávění) tak nikam nespěchá. O jejích kvalitách pak nejvíc vypovídá to, že to fanouškům nevadí (tedy – vadí, skřípou zuby, vytvářejí mocné kletby a tak, ale neodpadávají, nezapomínají… což je ve světě, kde i Stephen King raději vydá jednu knihu ročně, co říct).
Ovšem nikam nespěchá pochopitelně ani Kvothe. A to je třeba podtrhnout. Jméno větru nenabízí skoro žádné akční scény. V podstatě nejvíc se toho odehraje v linii věnované setkání Kvotheho s Kronikářem. Jinak ale žádné magické souboje, střety armád nebo alespoň rytířů, žádné útěky na poslední chvíli…
Rothfuss ve Jménu větru pokryje Kvotheho mládí mezi Edemskými Ruhy (kočovní umělci), kruté vyvraždění jeho rodiny, protloukání se coby dětského žebráka ve městě Tarbeanu a nakonec znovunalezení smyslu života: dostat se na slavnou Univerzitu. Tam chce Kvothe získat vědomosti potřebné k pochopení, proč byla jeho rodina zmasakrována. A hlavně, jak ji pomstít. Na Univerzitu se skutečně dostane a stane se brzy hvězdou v jejích síních i v okolních krčmách… Najde si pár přátel, narazí na osudovou lásku, ale také na zmetka, s kterým si bude provádět čím dál větší naschvály…
To je vlastně z hlediska děje vše. Přesto je román strhující a plný když ne kouzel, tak kouzla. Rothfuss totiž opravdu píše jak ďábel a má v malíku všechny způsoby, jak vás ukecat. Úvod knihy je dokonale tajemný a plný osudových náznaků. Následují šikovné hrátky s některými fantasy klišé, aby v každém okamžiku autor jemně mrkl na čtenáře. Když se kupříkladu Kvothe představuje, zní to jak superpatetický přednes těch nejhorších frází Brouků Pytlíků z tuctových epických fantasy. Udělal jsem tamto i tohle, znal toho i onoho a byl tady i támhle. Načež následuje takřka posměšné: „Možná jste o mně slyšeli“.
Podobných drobných perliček je kniha plná. Rothfuss díky nim nejen vyprávění nádherně odlehčuje, ale i naopak potemňuje. Dokonale totiž vytěžuje skutečnost, že Kvothe má svůj příběh za sebou. Ví, kdy přichází temný zlom. To, jak si Rothfuss připravuje krvavou lázeň, po níž Kvothe osiří, je prostě paráda. Je to působivé, dojemné, děsivé. A upřímně, nejkrutější je, jak Rothfuss nakonec popíše jen výsledek, nikoliv průběh masakru.
Znáte ten pocit, kdy víte, že Anuška už dávno rozlila olej, ale pořád doufáte, že to Bůh aka autor vezmou zpátky? Tak víte, o čem mluvím. Rothfuss si podobné fígly střihne hned několikrát. A protože si dal záležet, aby jste jeho postavy opravdu milovali, tak je kniha plná napětí.
Na čistě emocionální úrovni přitom Rothfuss boduje tím, jak celý román provázal s Kvotheho láskou k hudbě. Způsob, jakým jde hudba přímo k srdci (bez potřeby slov či gest) samozřejmě v literatuře využít nejde, ale lze se spoléhat na atmosféru. Opět se tak vracíme k tomu, jak Rothfuss vládne nad jazykem. Atmosférou zde totiž nemyslím nějakou přidanou hodnotu ke scénám, v nichž bijí blesky, hřmí a provazy deště tlumí rezaté skřeky mučících nástrojů.
Jde spíše o navození atmosféry fantastična (odkazy na báje, pověsti, historii, ale i příjemně kouzelně znějící fráze, jako je právě titulní Jméno větru), zamilovanost (tu pravou, kdy pro někoho dýcháte i nedýcháte zároveň), posedlosti (kladné i záporné – Kvothe svou hudbu zbožňuje, protože jej držela nad vodou, zachovala mu příčetnost, ale také se mu stala drogou). Rothfuss ví, že s něčím podobným se setkal každý z jeho čtenářů a čtenářek, pokud se tedy nejedná o naprosté asociální zrůdy. Všichni jsme si prošli nějakým okouzlením, vášní, pocitem, že kolem nás je něco magického…
… a tyhle chvíle se daří Jménu větru neustále přivolávat. Řada jeho scén slouží jako jejich evokace Kvothemu, a skrze něj pak právě čtenáři. Není potřeba detailů. Je třeba jen správně zvolených obratů. Je to postup, který si mohou dovolit jen opravdoví mistři. Podobným mistrovstvím a citem pro jazyk dnes vládne možná Gavriel Guy Kay, Peter S. Beagle nebo Paolo Bacigalupi. A kdysi to platilo o Georgi R. R. Martinovi ve svých povídkách.
Jméno větru prostě nekráčí těmi jednoduchými cestami, jak zaujmout. Nepálí na první signální. Nesnaží se svému čtenáři říct všechno. Místo toho je mu průvodcem po zákrutách lidského srdce – jakkoliv pateticky to zní, tak osekáno na kost, je tento román právě o odhalení tajemství lidského srdce, temných i světlých. A ve správné chvíli svého čtenáře opustí a nechá jej domýšlet, dokouzlit a dobarvit jednotlivé scény.
Shrnuto do dvou vět: Jméno větru není kniha, kterou se pročtete. Jméno větru je kniha, kterou si prožijete.
Patrick Rothfuss: Jméno větru
Nakladatel: Triton, Argo
Překlad: Jana Rečková
Obálka: Laura Brett
Redakce: Martin Šust, Marie Semíková, Milan Dorazil
Rok vydání: 2012
Počet stran: 648
Hezké připomenutí, pěkně napsáno, díky.
To byla ta pozitivní část. Dále asi budu za rýpala, ale nedá mi to. Přijde mi, že když někdo píše už na takovéto úrovni (publikuje texty, je šéfredaktorem a tak), asi by mu neměly unikat chyby typu aby jste. Stejně tak pozor na časté používání oblíbených frází typu “A to je třeba podtrhnout”.
A taky bych vynechal ta rádobychytrá slova typu evokace, protože normální čtenář (za kterého se považuju) neví, co to znamená, a je líný si to vyhledávat. A v kombinaci s aby jste působí poněkud legračně :o)
doplnění
Hmm, tak jsem si význam slova evokace vyhledal, ale nějak mi to nepomohlo pochopit, co tím chtěl autor říct. Slovník cizích slov říká, že je to “vybavení představy”, což teda když si do té věty dosadím, tak je to prostě divné. Pokud tím tedy autor nemyslel druhý význam “převedení právního případu přímo na vyšší instituci” jako že autor to převádí na vyšší instanci Kvotheho a ten pak na nejvyšší instanci – čtenáře :o) Zřejmě zapeklitý právní případ.
treti diel
Tredi diel prosim Vas kedy vyjde??
třetí díl
Třetí díl tuším ještě nevyšel ani v originále takže těžko říct. Což je škoda, protože Kvotheho příběh je velmi dobrý.
třetí díl
Na Rothfussově webu je, že dá vědět, až bude jasné, kdy to vyjde. Mám pocit, že jsem někde četla, že to bude nejpozději do roku 2021. 🙂 Rothfuss a Kay jsou moji oblíbení autoři, takže díky za tip na Bacigalupiho, zatím jsem se k němu nedostala.
Třetí díl
třetí díl vypadá na rok 2016. Alespoň podle prohlášení, které jsem vykutal jako poslední, že to nevypadá na rok 2015 🙁 Na druhou stranu – jak píšu v recenzi: my si počkáme, protože to prostě stojí za to.
Můj ty smutku… Mě třeba ta problematická věta přijde úplně jasná. Možná by to chtělo víc číst 😉
Satyr
No já čtu většinou česky psané knihy, to bude asi tím. Anglicky tedy umím taky slušně, ale věci typu “katování badžetů” opravdu nemusím.
Uznávám, že mnou použitý příklad je extrém ale stejně si vždycky mnohem raději přečtu větu “Řada scén slouží k tomu, aby si Kvothe tyto pocity vybavil, a skrze něj se je pak daří předávat čtenáři”.
Ale to berte jen jako podnět k zamyšlení nebo diskuzi, nehodlám tu vyvolávat nějaké spory nebo za každou cenu něco kritizovat.
A uvědomuju si, že každý to má jinak, jen prostě slova typu evokace mi sedí spíš do nějakých vědeckých pojednání než do recenze o knize.
Koukám na ten špalek den co den, a ne a ne se do něj pustit.
replica handbags
urse.
The Replica handbags are made from the same type of brown sturdy high quality leather that allows them to nicely arch in a very discrete long shape. These Designer handbags are quite thin and rounded with a stitching that goes all the way through their length. The stitching reinforces the shape and firmness of the two handles. You will be surprised to see how natural these répliques montres fit on your arm.At the outside there are no pockets or additional storage features. Instead,Omega replica watches it has the double leather pull handles that compress the purse and afterwards is used to close the bag by the help of the clasp. Just like on the original handbag, this christin dior handbags Togo replica has all these important design particularities and I must say that it replicates them perfectly.
Replica GUCCI handbags
Why buy “Replica GUCCI handbags”:http://www.rmnp.us/? Because “Designer Handbags”:http://www.dapudesign.com/ price is more fair, more cheap, and “Replica Prada”:http://www.mid-ohio.co/ give you more choice, “Replica Louis Vuitton Handbags”:http://www.wallaceintl.co/ can look excellent too. Wear “Designer Fack Chanel Handbags”:http://www.dapudesign.com/ is our style dress, it is not a fake or real thing, it is our feeling, but a real thing is: buy “Cheap Replica Handbags”:http://www.digitalanddirect.co.uk/ you can save a lot of money, you can have more “Replica Hermes handbags”:http://www.mid-ohio.co/.