Poslední dobou se nám s fantasy ze současnosti roztrhl pytel. Začalo to upířím fenomén Stmívání, pak několika dalšími upířinami, ty zase následovali vlkodlaci a kdovíco ještě. V Pandemoniu se setkáme pro změnu s démony. Těch je v knize plno a jsou veřejně známí. Jenže tentokrát rozhodně nejde o romantiku nebo akci, ale spíše o psychologický horor.
Nedá se sice říct, že by se Gregory mermomocí snažil ve čtenářích vzbuzovat strach, ale na neustálé mrazení kolem páteře bohatě stačí samotný motiv démonů. Cizí entita, která vás posedne, aniž byste se mohli jakkoli bránit, a zcela vás ovládne a donutí dělat věci, které byste v životě neudělali a ani nedokázali udělat. A když si s vámi dostatečně pohraje, odejde pryč a jediné, co vám zůstane, je, lidově řečeno, okno. Posednutí jsou ve světě Pandemonia zcela běžná, dokonce natolik, že je na ně připraven i soudní systém, démoni mají své fanoušky a existují i nejrozličnější vědecké hypotézy o jejich původu.
Hlavní hrdina Del Pierce má hromadu problémů už od doby, kdy ho v dětství posedl démon Hellion, jeden z těch “relativně neškodných”. S posednutím se dokázal vyrovnat jen díky terapii psycholožky Aaronové a neustálému předčítání komiksů a knih. O tom, že se s tím nedokázal vyrovnat úplně, svědčí mimo jiné i fakt, že před nedávnem strávil rok v psychiatrické léčebně. Jenže potom si dal dohromady dvě a dvě a došlo mu, že démon je stále uvnitř, že ho nikdy neopustil. A tak se každou noc připoutává k posteli, protože démon nabírá na síle, když Del není při vědomí. Pravda, nikdy nikomu se ještě nic podobného nestalo, navíc po pobytu v blázinci je Delova důvěryhodnost značně otřesena, ale i přesto dokáže přesvědčit svého bratra Lewa, aby mu pomohl. A tak spolu hledají pomoc nejprve u dr. Rama a později u zkušené exorcistky matku Mariette a společenstvu Jungiánských mystiků.
V knize má skoro každá postava svůj vlastní názor na původ démonů, od zhmotnělých archetypů kolektivního podvědomí alá Jung až po telepatické schopnosti mimozemské rasy Slanů, jak je vysvětluje Lidská liga. Jak je to s nimi doopravdy se ale nedovíme, protože v tomhle ohledu nechá Daryl Gregory čtenáře tápat. Podobně jako při hektickém konci knihy, kde Del sleduje jednu intuitivní stopu za druhou, až čtenář ztrácí přehled o tom, jak to vlastně dohromady zapadá. Je škoda, že tajemství vzniku kohorty démonů není odhalováno postupně během celé knihy, protože když to autor na vás vybafne na posledních padesáti stranách, tak se ztrácí nejen veškerá radost z odhalování tajemství, ale i napětí, a navíc to působí zcela zbytečný zmatek.
Kniha je doslova přesycená popkulturními odkazy, přičemž nejčastěji narazíme na P. K. Dicka (který tu má i svého vlastního démona, Valise, jenž při jednom z rozhovorů nadnese i Dickovu definici fantasy), Carla Gustava Junga, jehož osobnost je klíčová pro jedno z odvětví mystické démonologie, a v neposlední řadě na komiksy. Protože právě toto médium nakonec přispěje k odhalení záhadného Delova posednutí víc než všechny Jungiánské teorie. Nejlepší na tom všem je, že mnohé odkazy jsou pevně zabudovány do samotného příběhu, ve kterém hrají důležitou roli, a tak čtenář nemá dojem, že autor se snažil jenom nějak zaplácat pár přebytečných stran.
Samotní démoni jsou alfou a omegou knihy. Každý démon má totiž své oblíbené hostitele a roli, kterou si rád zahraje. Například Andílek si vybírá mladé blonďaté holčičky a pak chodí a předpovídá starým a nemocným lidem smrt, nebo kamikaze, který si s oblibou vybírá japonské imigranty, které potom donutí unést letadlo a zahrát si na sebevražedného pilota z druhé světové války. Ne všichni démoni jsou ale tak destruktivní. Takový Shug slouží v malém městečku jako místní Lochneska a přitahuje turisty. Navíc má dobrovolného hostitele, který tvrdě makal, aby se démonovi zalíbil. Podobným démonem je Hellion, typický uličník, hotový Denis postrach ulice. A zrovna tento nezbeda uvízl v hlavním hrdinovi. S těmi nejdůležitějšími démony se čtenáři seznámí skrze zprávy o jejich výskytu, které jsou vsunuté mezi jednotlivé kapitoly, na něž vždy alespoň částečně navazují. Osobně si nemůžu pomoct, ale tento typ démonů je jako stvořený pro nějakou RPG hru (nebo se možná autor nějakou takovou hrou dokonce inspiroval).
Sečteno a podtrženo – rozhodně nejde o žádnou oddychovku, minimum akce a větší nároky na čtenáře jsou toho jasným důkazem. To ale více než dostatečně nahrazuje nápad, myšlenky a originalita. Pochmurná atmosféra a postavy na hraně (a někdy i daleko za ní) šílenství jsou tady na běžném pořádku. Jde rozhodně o kvalitní knihu (snad krom zmatečného závěru), jenom si musíte dopředu dobře promyslet, jestli je to pro vás ten správný druhy četby. Zima je optimální období pro trochu depresivního čtiva, nemyslíte?
