Ostrov Duma Key – King Stephen

Nu ano, King je spisovatel od Boha, ale jako prorok by se neuživil. Naštěstí nemusí, jak dokazuje i v nejnovějším u nás vydaném románu. Ostrov Duma Key je poctivý kingovský špalek, co do počtu stránek (žádné jednohubky jako Puls, Blaze nebo Z Buicku 8) i co se kvality týče (Lisey a její příběh). Možná měl King v posledních letech slabší chvilky, ale nyní vyhrál pouťovou husu, to tedy jo, a já říkám díky.
A proč tomu tak je? Protože King je mistr slova a už stokrát dokázal, že „nic“ v jeho podání je napínavější než filmy M. Baye. A to prosím o tom „nic“ zas tak často nepíše. Protože King uměl a pořád umí vyhmátnout naše slabosti a strach. Klaun, domácí zvířata, panenky… Protože King je znalec lidí a i ta nejposlednější postavička z jeho knih je živější než soused, kterému jste léta kradli jablka.
Ostrov Duma Key sice nedosahuje kvalit jeho nejlepších prací ani v postavách, ani v zápletce, ani v akčním finále, ani v počtu momentů, kdy se marně snažíte vzpomenout, co a kde je ve vašem domě ze stříbra. V tomhle všem je Ostrov Duma Key sice hodně dobrý, ale ne excelentní. Jenže, je to román esenciální.
Esenc… Cože?!
Pokud čtete dostatečně dlouho a často libovolného autora vyznačujícího se osobitým stylem (a u málokoho poznáte jeho rukopis snadněji, než právě u Kinga), začnete mít pocit, že existuje jedno dílo, které jej dokonale shrnuje, že to jedno dílo píše stále znovu a znovu, abyste kolikrát po chvilce zadumaného rozjímání nad knihovničkou zjistili, že tu knihu vlastně nikdy nenapsal.
U Kinga je takových knih, podle mého, hned několik. A skutečně existují. To, Čaroděj a sklo… Ostrov Duma Key.

Edgar Freemantle, hlavní hrdina, ztratil při nehodě pravou ruku, získal ošklivé poškození mozku a záchvaty vzteku, které mu rozbily manželství, a nyní začíná nový život v novém prostředí. A maluje. Je dalším z dlouhé řady narušených umělců (a mimochodem, čistě z hlediska průměru, právě umělci to od Kinga schytávají pravidelně nejvíc – mohou sice zvítězit, ale takřka tradičně platí vyšší cenu), kterým se King podíval na zoubek, a pasáže, kdy sledujeme jeho umělecké krůčky, smělé i nesmělé, jeho tvorbu i sdílení radosti s druhými, jsou prostě perfektní. Jenže je zde háček. Jeho umění je pro něj sice vykoupením, ale zároveň otevírá dveře hrozbě mnohem větší, než porouchaný jeřáb drtící kosti. Protože Edgarovy obrazy sice mohou vyléčit jeho přítele, ale také otevírají cestu něčemu, co na svou šanci čekalo déle, než je člověk schopen pochopit. Jistě, vzpomenete si na Temnou půli, na Pytel kostí, ba i na Misery, na všechny ty umělce, kteří v dobré víře podlehli zaslepenosti a otevřeli dveře, jež nelze jen tak zavřít, ale za chvilku se vše příjemně rozplyne v postavě Edgara svádějícího boj se zlovolnou panenkou a přízračnou lodí mrtvých.
Stejně tak tomu bude s vedlejšími postavami, s přehršlí průpovídek a lidových mouder (s chutí do toho, rychle od toho… ať se den vydaří a vydaříš se i ty aj.), se způsobem, jakým nás King zneklidňuje a vede příběhem. U všeho budete mít pocit, že před vámi defilují známé tváře, všechny staré dobré fláky. Včetně drobností, kterými King svůj arzenál aktualizuje – zde pojednání o zraněních hlavy, o citu ve ztracených končetinách, nebo pohledy do historie floridského pobřeží. To vše je stará dobrá zbraň, způsob, jak se stát čtenářovým důvěrníkem, aby pak všechny zlé věci o to více vynikly. Zbraň, jejíž použití a účinky jsou vždy stejné, ať je nabita mravenčením v chybějících prstech nebo jako v Mrtvé zóně povídáním o jasnovidcích.
U jiných, horších (ovšem nikoliv špatných) autorů by to působilo únavně, rušivě, cítili byste se podvedeni, ale u Kinga? Ne, u něj jste doma a plně spokojeni. Pravda, nesrazí vás už tak často do kolen, ale vynahrazuje to potěšením ze stylu a formy. Obsah (nikoliv děj – příběh je u Kinga vždy na prvním místě) už není u jeho knih tím nejpodstatnějším, což se dá dokázat kupříkladu na počtu postav v jeho posledních dílech a jejich úloze – už se nekonají žádné fresky jako v Nezbytných věcech či Tommycknockerech. Spíše komorní záležitosti, kde se často i nadpřirozené prvky váží pouze k určitým postavám a ztrácejí ze své obecnosti a schopnosti pohltit kohokoliv, jako tomu bylo např. v Lisey a její příběh nebo v Rose Madder.
Což poněkud narušuje hororovou konstituci těchto příběhů a přitahuje pozornost spíše na psychické stavy postav. Z tohoto hlediska je ovšem Ostrov Duma Key příjemným návratem k motivu mocného zla schopného, skrze vhodné médium, ohrozit kohokoliv a takřka kdekoliv.
King si tedy se všemi zkušenostmi své kariéry dopřál opět hororový příběh, z něhož jen tak mimochodem a naprosto nerušivě vyskakují jeho oblíbené motivy, typy postav, hrátky s jazykem i odkazy na oblíbenou rockovou muziku. I na toho Springsteena dojde. A ten, mezi námi, je pro Kinga také esenciální. Možná proto, že je pro rock ´n´ roll tím, čím King pro horor… Legendou a láskou, která nerezaví.