Trvalo to, ale konečně jsme se dočkali. Již po osmé přichází Kladivo na čaroděje a nejen podle názvu je to pekelná šleha.
Kladivo tentokrát třímá v rukou Martin Darion Antonín. V Kladivu na čaroděje je sice nováček, jinak se ale jedná o protřelého a oblíbeného pisatele, jehož dosavadní profil odpovídá ladění Pavlovského série tak jako v případě málokoho jiného. Každý, kdo třeba jen letmo zná Darionovu dosavadní tvorbu, proto musí volbu kvitovat s povděkem a očekáváním. Takže, jaký je výsledek?
Martin D. Antonín postavil svou epizodu na dvou vděčných archetypech světové literatury: dámě v nesnázích a šíleném vědci. Chtělo by se dodat, že další takovou konstantou je neohrožený hrdina bez bázně a hany, ale na to už Felixe a jeho tým moc dobře známe. Příběh začíná zdánlivě nenápadně: za Felixem Jonášem a spol. (jojo, pořád ještě nemá firma jméno) přijde zákazník, který žádá, aby tým našel jeho ztracenou přítelkyni. Zanedlouho ovšem naši hrdinové zjistí, že vše není tak, jak se zdálo, a že ani tentokrát je nečeká jednoduchý šolich. Hledaná přítelkyně jednak není úplně tak přítelkyně, jednak je vědeckou pracovnicí, ovšem nepracuje jen tak v nějakém provozu. Jelikož neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, postihl ji nedávno pracovní úraz, a to takového charakteru, že případ je náhle jako šitý Jonášovu týmu na míru. Připočteme-li fakt, že ve věci je zainteresován šéfdémon Rashil, lokální zbohatlík s dlouhými prsty i Sedmička, je zjevně zaděláno na pěknou polízanici. Felix s přáteli se ani tentokrát rozhodně nudit nebudou, což je samozřejmě dobrá zpráva pro čtenáře.
Dobrou zprávou pro čtenáře je také skutečnost, že Martin Darion Antonín patří k vypsaným autorům, řemeslo zvládá bezchybně, nápady oplývá v míře hojné a třebaže jeho texty patří k poměrně upovídaným (také jeho příspěvek do série Kladivo na čaroděje je prozatím nejobsáhlejší), Darion buď projevil vysokou schopnost sebereflexe anebo nad ním stál s bičem nekompromisní redaktor. Pekelná šleha tak má spád, udržuje si konstantní tempo bez jakéhokoliv zadrhnutí, velkým plusem je i Darionův humor, kterým je ostatně známý. Nečekejte však šílenosti typu Zelená nebo Daemonica. Darion se drží ve vytyčených hranicích, které bezezbytku vyplňuje, ovšem nepřekračuje. Jeho humor se asi nejvíce blíží humoru Jiřího Pavlovského, stejně jako schopnost napsat akční a zábavnou scénu. Text přitom působí dojem, že téma autorovi naprosto sedlo. Pekelná šleha je tak ryzí zábavnou četbou, jejímž hlavním mínusem je to, že přes svůj rozsah dlouho nevydrží.
Pekelná šleha Martina D. Antonína tedy představuje ideální koktejl ingrediencí, které nemohou žádného fanouška Kladiva na čaroděje zklamat. Už to začíná být klišé, ale opět platí, že aktuální díl série je lepší, než ty předchozí. Snad nebude Pekelná šleha posledním Antonínovým hostováním, byla by to škoda.
| 80% |
|
