Operace Den vzkříšení – Pilipiuk Andrzej

Červenec 2012, někde v Polsku

Prezident Pavel Citko vyskočil z vrtulníku a klusem překonal kousek louky, dělící ho od velitelského stanoviště. Polní krizový štáb – několik náklaďáků a kontejnerů, naplněných rozličným vybavením, jež byly rozestaveny na kraji hájku, zhruba kilometr od základny.
„Stát! Propustku!“ zastoupil mu cestu strážný.
„Jsem prezidentem této země!“ osopil se na něj Citko. „Vrchním velitelem ozbrojených sil!“
„Stůj, a čelem vzad!“ Voják sáhnul po pušce, pověšené na rameni.
„Támhle sedí blázen s atomovou bombou, a ty, idiote…“
„Propustit!“ rozkázal plukovník, který se náhle objevil  ve dveřích kontejneru.
„Kdo tomu velí?“ zařval prezident.
„Já.“
„Dobře, jaká je situace?“
„Oddíl X vtrhnul na území báze před čtyřmi hodinami. Postříleli obsluhu řídícího centra, zabarikádovali dveře a spustili hackerské programy, aby ovládli počítačové systémy.“
„Zatraceně… A co dál? Není možné je nějak vykouřit?“
„Je to železobetonový bunkr, zpevněný navíc deskou z kompozitního pancéře. Dveře samotné mají tloušťku více než jeden metr. Zkoušeli jsme to tritolem.“
Vešli do kontejneru. U terminálů sedělo několik vojenských techniků. Uvnitř místnůstky zbylo jen tolik místa, aby se bylo kde posadit.
„Monitorujeme jejich činnost tak, jak je to jen možné, velkou část systému zvládli zneškodnit.“
„Co jsou, zatraceně, zač?“
„Nevíme.“
„Co mohou udělat?“
„Pokud prolomí kódy aktivující hlavice a startovní procedury, jsou s to odpálit…“
„Startovní procedury už spustili“ zahlásil technik ukrytý někde uvnitř.   „Naše rakety… Jaký mají vlastně dosah?“
„Naštěstí ubohý“ odtušil plukovník. „V každém případě jsou schopné zasáhnout dvě americké báze na území České republiky a tři německé…“
„Budou je umět namířit?“
„Už jsou namířené.“
„A co hlavice, měly být skladovány odděleně?“ připomněl si prezident. „Dovedou je sami na rampách usadit na nosiče?“
„V souladu s vámi vydaným rozkazem byla jednotka během zasedání evropského parlamentu uvedena do stavu nejvyšší bojové pohotovosti. To znamená, že všechny bojové systémy…“
„Rozumím.“ Lehce se zadrhnul. „Co tak vlézt do sil a potom, například, vyvrtat dírky a vypustit palivo?“
Voják se mimoděk  pod fousy usmál. Ach, ti civilové…
„Rakety jsou opatřovány pohonnými hmotami teprve těsně před startem.“
„Podle údajů z přístrojů právě tohle dělají!“ zaznělo z hloubi kontejneru.
„Tak pošlete někoho se sekyrou, aby přesekal hadice!“ Prezident vyskočil na nohy.
„Do sil nemáme přístup. Vše je zabetonované a automatizované.“
„Přece musí být nějaký způsob? Nikdo tam, třeba jen čas od času, neuklízí?“
„Existují údržbářské šachty.“
„Tak…“
„Jenže vchod do nich je možno otevřít výhradně zevnitř, z prostorů, ve kterých sedí teroristé. Ze shora to nejde. Sila jsou kryta speciálními pancéřovými poklopy, které jsou odstřeleny teprve před startem.“
„Takže se nedá nic udělat? Vezměte bagr a navršte na poklopy šutry!“ blýsknul se nápadem prezident.
„Napadlo nás to, ale na území základny nemáme žádné těžké vybavení. Na cestě jsou dva buldozery, ale dorazí nejdříve za půl hodiny. I tak nestačíme zasypat všechny poklopy. Stahujeme sem ale protiletadlové dělostřelectvo. Pokud rakety odstartují, je zde šance na jejich zničení ve vzduchu. Potom se hlavice zřítí na zem a snad vybuchnou zde.“
„Cože?“
„Je to jediná šance, jak zamezit konfliktu. Máme čtyři hlavice, Němci pravděpodobně více než osm stovek. Podle údajů od naší rozvědky jich Češi také mají pár, možná i pár desítek.“
„Co? Jak to? Odkud?“
„Vyrobili si je. Kromě toho disponují mnohem lepšími transportními nosiči, než jsou naše. Američani, kteří u nich pobývají, taky určitě něco mají… Jestli se nám teroristy nepodaří zastavit, existuje ještě jedna možnost. Pokud byste horkou linkou informoval vůdce sousedních zemí, mohou se pokusit zachytit a sestřelit naše rakety dříve, než zasáhnou cíl, i když i to je pochybné vzhledem k nedostatku času…“
„Mám jim zavolat a říci jim, že tu máme tajnou základnu s taktickými raketami, jejíž užívání nám zakazují smlouvy, a které jsou navíc vyzbrojeny atomovými zbraněmi, které bychom také neměli mít…?
„Poslední zabezpečení překonáno!“ křiknul z hloubi stanoviště technik, sledující obrazovku terminálu. „Odjistili hlavice!“
„Okamžitě prosím volejte německému kancléři!“ rozkázal plukovník.
Prezident sáhnul pro telefon a zvolil číslo. Přiložil ho k uchu.
„Zvláštní“ zabručel. „Obsazeno, asi s někým mluví…“ Jeho slova přerušil ohlušující hukot.
Velitel se na něj podíval zvláštně mrtvým zrakem, potom vytáhnul z pouzdra pistoli, natáhnul závěr, vložil hlaveň do úst a stisknul spoušť. Dívaje se na jeho tělo, padající bezvládně dozadu, se Citko poprvé zamyslel nad tím, zda bylo nahnání polských vědců na budování jaderných zbraní opravdu tím nejlepším nápadem jeho prezidentury.      

Děj románu začíná atomovou válkou, kterou má na svědomí smrtonosná kombinace polských mocenských ambicí a aktivní party teroristů. Při výměně střel s atomovými hlavicemi zahynuly čtyři miliardy lidí po celém světě. Tím se sice vyřešila řada problémů, jako třeba přelidnění, nebo nedostatek surovin, jenže vznikly jiné. Budoucnost lidstva na zpustošené Zemi je díky mutacím a sterilitě značně nejistá, Homo Sapiens má před sebou nejspíš perspektivu ptáka Doda nebo mamutů. Jedna možnost zde snad přece je.

Osud by mohl zvrátit epochální vynález stroje času. Pomocí drobných zásahů v minulosti by k atomové válce vůbec nemuselo dojít. A to je právě úkol hlavních hrdinů. Vybraní jedinci se mají vypravit do Varšavy konce XIX. století, a drobnou sabotáží změnit chod dějin. Jenže… Ano, je tady drobný háček. Varšava patří v té době pod ruské carství. A pokud v něčem Rusko udávalo světový trend, a předznačovalo vývoj, byla to výkonná tajná policie. Strašlivá carská Ochrana pracovala efektivně a nemilosrdně, jejími metodami byla provokace a rozvětvená síť tajných agentů. Přivandrovalci z budoucnosti, působící navzdory přípravě jako pěst na oko, nemohou pochopitelně uniknout její vlezlé pozornosti. Jenže střetem s tajnou policií problémy vlastně teprve začínají…

Nedávno jsem psal, že Pilipiuk má problémy s psaním delších literárních forem, než je povídka; Operace Den vzkříšení naznačuje velkou změnu k lepšímu. Jeho nová kniha nemá žádný problém udržet po celou dobu čtenářovu pozornost – je zde kvalitní zápletka a napínavý děj, kniha konečně neztrácí příslovečný „tah na bránu“. Nechybí ani akční scény. 

Operace je i dostatečně „pilipiukovská“ – stále je zde černý humor, a ten, kdo zná Polsko, snadno odhalí i dosti kousavou satiru na současné poměry. Kniha také potvrzuje další spisovatelův dlouhodobý trend – zaměření na mládež. Román je primárně určen právě pro ni, ale ani starší čtenáři nemusí mít žádný strach. Sice nenajdou žádné lahůdky pro pokročilé zvrhlíky, zklamáni by však být neměli.  Tento nedostatek (pokud to vůbec je nedostatek) jim vynahradí jiné věci. 

Jestliže budeme Pilipiukovu knihu brát jen jako zábavné čtení, pak mnoho nedostatků nenajdeme. Ovšem, kdybychom chtěli rozpitvávat celou problematiku cestování časem, a paradoxy s ní související, pak bychom asi narazili na jisté, řekněme…, diskutabilní věci. Ale na druhou stranu, autorova historická erudice může čtenářům přinést kromě dobré zábavy i mnoho nových, nenásilně zapamatovatelných poznatků, týkajících se života v minulosti. Což je nepochybně jedním z autorových záměrů.

Bohužel, nelze odhadovat, zda se s touto knihou seznámí i běžní čeští čtenáři. Je sice kvalitní, ale je také úzce spjata s Polskem a jeho dějinami. Těžko říct, zda by měl čtenář bez jisté průpravy a základních vědomostí to správné potěšení ze čtení. Ale nezoufejte. Už za nějaký ten měsíc  vyjde v Polsku nová sbírka povídek s lákavým názvem (pracovně bych ho přeložil jako Viset může každý), jejímž hrdinou je Jakub Vandrovec. O tom, že ta se u nás objeví velice brzy, snad nepochybuje nikdo.

Ukázku přeložil Ivo Poledník. Všechny názvy zmíněných (česky nevydaných) knih a děl jsou pracovní, což se týká i termínů z recenzované knihy, jež mohou být řešeny v budoucím, reálném českém překladu jinak.