Ohně z ráje – Simmons Dan

Pele, paní ohně, sídlící ve věčné výhni plamenného jezera vulkánu Kilaulea, je bohyní ochránkyní Sandwichových ostrovů, kde si lidé pod stinnými kokosovými palmami dávno zvykli respektovat její rozmary a nesmírnou ničivou sílu. Dvě neobyčejné ženy přijíždějí do jejího hájemství, aby strávily luxusní dovolenou v přepychovém golfovém resortu, který nese její jméno. Co nevědí, je, že jeho majitel Donald Trumbo je schopen kvůli prodeji tohoto malého kousku ráje udělat cokoliv. Včetně utajování záhadného mizení jeho návštěvníků. A jak do toho pasuje Mark Twain?

Ohně z ráje

Když Simmons něco napíše, nezřídka se jedná o malou žánrovou událost. A vzhledem k jeho schopnosti tančit a poskakovat napříč žánry v podstatě libovolně, se to může přihodit prakticky kdykoliv. Navzdory tvrzení anotace se nejedná o žádný čistokrevný horor, jakými byly třeba Terror nebo Drood, ale o vyhlídkový exkurz do přírodního lůna divukrásných scenérií vybuchujících vulkánů a tropické přírody, s prvky cestopisu a spíše mysteriózního thrilleru než hororu.

Fantastický prvek v příběhu hraje také silnou roli, i když to tak zpočátku nevypadá. Jakmile se ale v golfovém ráji začnou objevovat dávní a pěkně naštvaní havajští bohové, dočkáme se dokonce takových spektáklů, jako je stěhování duší, boj s démony (ale ne rohatými kopytníky, na jaké jsme zvyklí), magické rituály a nakonec se podíváme i do samotného havajského podsvětí.

Jak je zvykem, je před námi rozestřeno plátno několika samostatných dějových linií, lišících se tentokrát až na jedinou pouze jazykově, nikoliv i stylisticky, propojených především okázalým pozlátkem a kýčovitým luxusem hotelového a golfového komplexu Mauna Pele, kde se odehrává většina děje.

Měřítkem kvality autorova zvládnutí psychologie postav je podle mého názoru, jak muž dokáže napsat ženu a naopak. Zde před sebou máme ženy hned tři, z nichž ta nejprokreslenější paradoxně vystupuje v příběhu, který nemá se současnou realitou jakoby co dělat, a nejvíce se také odlišuje – manýry, pevnou viktoriánskou morálkou a vzdělaností, a především svou odvahou při nezvyklém havajském dobrodružství po boku dálkového korespondenta Daily Union v Sacramentu, Samuela Clemense (nebyl by to Simmons, aby si do díla funkčně nenarouboval historickou postavu prozaika, básníka či prostě kolegy literáta). Diference je dána i tím, že jako jediná je líčena v první osobě, a to skrze stránky deníku. Po dvou třech kapitolách čtení už jsem se na její pasáže naplněné ironickými postřehy vůči Clemensovi těšil zdaleka nejvíce.

Zbylé dvě dámy, Eleanor a Cordie, by si možná zasloužily nějaký výrazněji charakterizující prvek, v porovnání s výše zmíněnou osobou Eleanořiny tetičky Loreny Stewartové, jejíž deník obě v průběhu románu čtou, působí možná až nechtěně obyčejně.

Mužské postavy jsou načrtnuté ještě více schematicky, což u Simmonse není zvykem. Miliardář Donald Trumbo se snaží být machiavelistický, ale i přes své nesporné obchodní nadání a nasazení je to stále víceméně křupan. Will Bryant je prostě poskok a holka pro všechno a znalec umění Paul Kukali je v podstatě až skoro do konce jenom kulisa, sloužící k prezentování místní folklóru.

Dan Simmons ve své tvorbě nikdy nezapře svou minulost pedagoga – neustále máte pocit, jako byste byli vedeni za ruku na přírodovědném a kulturně-poznávacím exkurzu, lišícím se náplní dílo od díla. I zde je člověk vržen do zdánlivě bezedné studnice místní terminologie, kterou ho ale autor po nějaké době přiměje obdivovat pro její nepopiratelnou exotickou zvukomalebnost a jsa kantorem kvalitním, dokáže bezbolestnou formou také nadchnout, že člověk najednou pociťuje až závist, že nemůže být některým dějům (například souběžné erupci Mauna Loy a Kilauley) přítomen osobně. Nevím, kolik čtenářů na vlastní oči vidělo vybuchující sopku, ale po přečtení tohoto románu jsem nabyl dojmu, že to musí být podívaná, která si s oslavami čínského nového roku nezadá.

Simmons valnou většinou svých děl nastavuje laťku kvalitě. Ohně z ráje v sobě mají většinu prvků, které ho jako autora typicky definují, ale žádné oslavné orgie, že se narodil nový Ílion nebo Hyperion, organizovat nezačínejte. Je to příjemný, oddechový román, vyzařující hlavně v deníkové clemensově linii skoro londonovskou (dobrá, možná twainovskou) atmosféru pokořování neznámého a fascinaci silou ryzí přírody (a ano, i toho hezkého bezpředsudkového rasismu se dočkáte). Pro doplnění autorovy sbírky nezbytnost, ale prominentní místo ve vaší knihovně nejspíš zaujímat nebude.

Havaj… Opálení a usměvaví domorodci, tradiční tance a zpěvy, země zaslíbená pro všechny surfaře, majestátní příroda a luxusem oplývající hotelové resorty… Ale existuje i jiná Havaj. Havaj děsivých sopek, krutých božstev a lidských obětí… Simmons tentokrát vypráví o střetu nového a starého, o boji prapůvodních sil, ale také o tom, jak mohou jednomu miliardáři hatit plány jeho tři milenky, mrtvoly hotelových hostů v golfových jamkách a dvousetkiloví havajští extremisté… Ohně z ráje jsou horor, který se nebere úplně vážně, ale cožpak se můžeme divit, když jedním z hrdinů je Samuel Clemens aka Mark Twain? (anotace)

  • Ohně z ráje
  • Autor: Dan Simmons
  • Překlad: Ondřej Šansa5
  • Forma: hardback
  • Počet stran: 368
  • Cena: 349 Kč
  • Vydala: Plejáda, 2011

Martin Kužel (redaktor)

martin.kuzel@fan­tasyplanet.cz

Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

5 komentářů

  1. Ohně z ráje
    čítať sa to dalo, na to vie Simmons písať veľmi dobre, ale inak je to pre mňa jedna z najslabších vecí z jeho produkcie

  2. Mně se to naopak líbilo velmi. Není to nijak přeintelektualizované. Právě naopak. Svižná kniha pro ty, co se chtějí u čtení Simmonse i bavit a ne jen hltat intelektuální exhibice autora.

  3. Mně se kniha líbila hodně. A tentokrát potěšil i překlad.

  4. Souhlas s Alexi
    Sice mi dělalo zpočáku trochu problémy se začíst, zdálo se mi to trochu zvláštní (možná jsem neměl to správný duchovní rozpoložení), ale po pár kapitolách jsem se zažral a líbilo se mi to moc. Snad právě proto, že to bylo svižný bez nějakýho Simmonsova intelektuáního onanování, který by bylo tentokrát akorát na škodu.

  5. virtas : taky jsem měl v některých pasážích problémy. Třeba to mluvící prase, zhmotnělí bohové a tak. Čekal jsem něco víc seriózního. Ale v momentě kdy jsem pochopil, že jde spíš o zábavovku jsem si to neskutečně užil. Líbí se mi jak Simmons dokáže skoro každou kapitolu povídkově vygradovat.

Zveřejnit odpověď