Odhalený vesmír 1 + 2 – Reynolds Alastair

Předem chci říct, že tato recenze se bude týkat obou u nás vydaných částí. Protože popisovat napřed první a v následném článku druhou knihu je naprosto nesmyslné.

Už od prvních stran jsem četl s očekávaným respektem, protože něco málo jsem už o Odhaleném vesmíru slyšel. Ale i tak jsem byl velmi mile zaskočen. Čím? To není vůbec jednoduché zodpovědět.

V první řadě můžu začít třeba s příběhem. Ovšem i zde je to velmi složité, protože tak komplikovanou zápletku, co zápletku, prakticky celý děj, jsem už dlouho nečetl. Takže předem; veškeré dění je roztříštěno na tři hlavní postavy. První, a dalo by se říct s největší možností jak ovlivnit osudy ostatních bytostí, je archeolog Dan Sylveste. Téměř fanaticky pátrá po zbytku Amarantské civilizace, která téměř před milionem let za neznámých okolností zanikla. Věří totiž, že tato katastrofa hrozí i lidstvu, a stále pro svou teorii hledá důkazy. Jeho fanatismus, zvědavost, tvrdohlavost a osobní nadřazenost budou ohýbat děj až do úplného konce, kde zjistíte, že ne vše je tak, jak se zdálo. Ostatně, k tomu se vrátím ještě později.

Další důležitou postavou je bývalý voják a v současnosti nájemný vrah Kuriová. Jen naznačím, že tady jsem byl hodně na rozpacích, protože dlouhou dobu měla úkol, který si z jejího povolání asi sami odvodíte. Jenže její „cíl“ byl z hlediska příběhu velmi mírně řečeno zvláštní. Bude hrát sice trošku boční roli, protože nemá takové schopnosti, které by jí určily pozici jako ostatním, ale i z tohoto minoritního postavení dokáže ovlivnit všechny zúčastněné a vytěžit maximum.

A nakonec nás čeká v určitých situacích milá, v jiných hodně nazlobená, Ilja Voljovová. Prakticky má na starost celou obrovskou loď Nostalgie nekonečna. Při cestách od jedné planety ke druhé jako jediná zůstává vzhůru a stará se o řízení, zbraně (především zbraně) a v případě vyskytnuvších se problémů musí zasáhnout a vše dát do pořádku. Což bude její často opakovaná činnost :-). Co se týče důležitosti, tak je jednou z postav na vrchních příčkách, protože nikdo jiný neví tolik o řízení, vybavení a jiných důležitých věcech potřebných pro přežití na lodi jakou později všichni cestují.

Styl, jakým se děj mezi všemi postavami střídá, je trošku nezvyklý. Neustále se mezi nimi točí, přeskakuje, a to tím způsobem, že čtete třeba dvacet stran, ale na nich můžete číst tři naprosto odlišné situace. Tři stránky o Sylvestovi na vykopávkách, potom o Kuriové, jak se snaží někoho zabít a nakonec o Ilji, která honí po lodi šílence. Často se to mění velmi nenápadně a nikdy nevíte, kdo bude další. Na začátku je to ještě navíc zkomplikováno časem. Jedna kapitola je například o deset let dříve než druhá a naopak. Je to způsobeno cestováním. Ilja třeba deset let letí na planetu, kde se vyskytuje Sylveste, takže čtete něco, co se vlastně ve skutečnosti stalo už dávno. Prostě jako kdybyste sami ten časový posun zažívali. Ono vůbec dostat se ze začátku do situace, kterou nám pan Reynolds předkládá, je složité. Často nevíte, o čem se mluví, neustále nové názvy lidí, technologií a jiných názvosloví mate. Jenže za pár stran se i tyto záhady vyřeší a místo nich nastoupí dvakrát tolik nových. A tento styl vyprávění je použit od začátku až do konce. Každou stránku se můžete dočíst něco nového, co vás přiblíží záhadám, které všechny spojují. Věřte mi, že je naprosto vyloučené jen se snažit odhadnout budoucí vývoj. To prostě nejde. Pokaždé se vynoří nová informace, nový prvek, který vše změní. Takže zde nejsou žádná hluchá místa, která by vadila. A pokud je přece jenom relativní klid a nic zásadního se neděje, tak vám autor nenápadně podsouvá informace o vesmíru zhruba v roce 2550-70. A věřte mi, je to třeba. Vše je vytvořeno do naprostého detailu. Nestyděl bych se říct, že by mohl klidně soupeřit minimálně s vesmírem ze Star Wars, případně s jiným výtvorem od Larryho Nivena. Lidstvo je rozčleněno nepředstavitelně různorodě, nanotechnologie je opravdu na špičkové úrovni, kombinace organických částí s umělými se stala zcela novou formou života, AI je minimálně stejná jako lidská a přesouvaní myslí nebo reinkarnace jsou zcela běžné jevy. I když i tady jsou různé stupně přesně definovaných omezení. Jednoduše, není co vytknout.

Postavy jednají zcela podle sebe. Nestane se, že by vám přišly homogenní. Každá má svoje sobecké cíle a jen vinou okolností se všechny do sebe konfliktně zapletou. Příběh je opravdu různorodý. Odehrává se na planetách, ve vesmíru, na cizích tělesech, jedním slovem kdekoliv. A že vlastně až do naprosto úplného konce nevíte, jak vše skončí a co sakra je ten xxx, proč tam je, co dělá, co udělal, co chce udělat. Jednoduše, každou stránkou odkrýváte víc a víc z příběhu a čím déle to děláte, tím více chcete znát i ten zbytek. A věřte mi, že stojí za to vědět úplně všechno.

Pokud bych měl ještě nějak charakterizovat obě knihy, tak ta první je zaměřena spíše na každou postavu zvlášť a prakticky vůbec netušíte, co se vlastně bude dít. Je to jen úvod, kdy se posunují figurky na správné políčko a bitva se teprve chystá. Druhá část je už více společná. Tři osy příběhu se spojí v jednu a společně (nebo spíše nuceně) pokračují dál a sami neví, co se bude dít. Také je zde víc akce a ke slovu občas přijdou i zbraně. Od těch nejmenších až po ty schopné zničit celé planety.

Co říct závěrem? Myslím, že toho moc nezbývá. Snad jen jedna maličkost, která by mohla nadšence ještě více nadchnout. V knize jsou v ohromném množství použity technické termíny. Pan Reynolds spojil současné vědomosti a technologie zcela bez vady na kráse s novými a fiktivními, které se možná později v budoucnosti objeví. Věřím, že Oščádalovi si dali velkou práci se všemi výrazy a určitě to nebylo vůbec jednoduché. Ale poradili si se vším skvěle a nezbývá, než jim také zatleskat. Abych to nějak uzavřel, pokud máte rádi hard sci-fi se vším, co k tomu patří, pak neváhejte a utíkejte do obchodu. A ti ostatní, aspoň o to požádejte třeba známého, třeba vás tyto knihy přesvědčí, že i tato literatura má něco do sebe.

Za recenzní výtisky děkujeme nakladatelství Triton.