Oči soumraku – Koontz Dean

Začátek Očí soumraku je docela slibný. Sedmnáctiletý Slim MacKenzie má schopnost vidět v některých lidech skřety. Kromě toho má také schopnost nahlížet do budoucnosti i minulosti a vnímat patogenní zóny s takovou intenzitou, až je mu samotnému špatně. Když uvidí skřeta ve svém novém strýci a následně dojde k několika podezřelým úmrtím Slimových blízkých, neváhá, popadne sekeru a přestože nemá žádné důkazy, svého strýce – skřeta – brutálně zavraždí. Vzápětí musí utéct, protože orgány činné v trestním řízení by jen těžko uvěřily jeho verzi o skřetech a Slimovi se nechce strávit zbytek svého života ve vypolstrované cele. Azyl najde na pouti a vzápětí už obsluhuje jednu z pouťových atrakcí. Jeho život štvance se začíná měnit k lepšímu. Tedy, aspoň to tak vypadá.

Oči soumraku (v originále Twilight Eyes) mohly být zajímavé, kdyby byl hlavní hrdina skutečně vyšinutý schizofrenní psychopat a skřeti by byli jen iluzí. Oči soumraku by se daly číst, kdyby autor dodržel původní zadání a napsal povídku (nebo novelu) o čtyřiceti tisících slov. Oči soumraku by byly napínavé, kdyby autor tlumil své grafomanství a nezatěžoval čtenáře zbytečně detailními popisy tu nějaké osoby, tu krajiny nebo pocitů hlavního hrdiny, kterých si užijete do sytosti, protože prakticky celý román je psán v ich formě (0). Oči soumraku by neurážely čtenáře, kdyby se hlavní postavy chovaly alespoň trochu racionálně a logicky. Pak by šlo o dobrý thriller s hororovými prvky. Jenže…

Kniha má pevnou vazbu a tlustá je tak, že by s ní člověk mohl umlátit slona. Oči soumraku se navíc ani nečtou „jedním dechem“, ale nadechovat se u nich budete muset aspoň padesátkrát, abyste překonali pokušení knihu odhodit pokaždé, když vás autor zase něčím nepřekvapí, tedy zhruba každých dvacet stránek. Předvídatelnost děje je až alarmující, některá vyústění je i průměrně inteligentní čtenář schopen odhadnout už na samém začátku románu, dílčí zápletky je schopen odhadnout na třicet stránek dopředu. Oči soumraku jsem dočetl jen z povinnosti knižního recenzenta, který si chce potvrdit své závěry, aniž by přeskočil zbylých asi dvě stě stran, což by byla docela chyba, protože Oči soumraku jsou rozděleny na dvě části, z nichž děj první se odehrává na pouti, zatímco děj druhé se vrací do Yonstownu, zapadákova obydleného především skřety, kteří mají PLÁN, ve kterém se s lidskou rasou moc nepočítá.

Dean Koontz umí psát akční scény, nebojí se ani nechutných detailů a má pár zajímavých nápadů, jenže výsledkem je brak v klasickém slova smyslu (1). Možná, že Oči soumraku mají jen jinou cílovou skupinu – teenagery – a ty tedy mohou zabavit, vyspělejšího čtenáře však nezaujmou, protože vše už tu bylo v daleko lepších variacích. Doontz je grafoman, používá neuvěřitelně otřepané básnické metafory, které by v jiné knize působily humorně a díky nimž není nutné u Očí soumraku zapínat mozek, neboť čtenář dostává od autora i návod k použití. Doontz popíše pochmurnou scenérii a vzápětí doslova napíše, jak je detailně popsaná scenérie ponurá. Postavy se chovají místy až neuvěřitelně naivně na to, jak autor neustále zdůrazňuje jejich protřelost, pragmatičnost a racionalitu. Skřeti, stejně jako všechny ostatní postavy, mluví téměř zcela spisovně a třeba dialog mezi Slimem a chyceným skřetem je díky tomu příšerně šroubovaný. A to má být napínavé!

Koontz nemohl na román vystačit s výše naznačenou jednoduchou zápletkou, ale postupně dodal ještě záchranu světa před jadernou válkou á la Terminátor, temnou minulost dvojice hlavních hrdinů (2), pořádnou dávku sladkobolné romantiky, přisolil alternativními dějinami lidstva (oblíbená teze o Starší rase) a opepřil několika šťavnatými sexuálními scénami na hranici pornopovídky. Když autor vystřílí všechnu munici, sáhne po vizích minulých hrůz. Celou knihou rezonuje teze, že za všechno zlé na světě mohou jen a pouze skřeti a lidé jsou ubohé nemohoucí oběti. Závěr knihy je sice – podobně jako úplný začátek – zajímavý, ale výsledný dojem braku definitivně potvrdil deus ex machina v podobě staříka se psem a kamarádů kolotočářů.

Dojem brakové literatury ještě umocňuje obálka s ruským kolem, kolotočem a hlavou skřeta. Kapitolou samu pro sebe jsou pak názvy jednotlivých kapitol: „Studenti pekelného učení“, „Před bouří“, „Brána do pekel“ nebo „Sestup do pekla“. Román je nepochybně peklem pro každého myslícího čtenáře.

S Deanem Koontzem jsem se před přečtením Očí soumraku nesetkal, ale po nich se hodlám tomuto spisovateli (3) vyhýbat obloukem. Autor s více než třicetiletou praxí by měl být schopen napsat když už ne umělecké dílo, tak alespoň kvalitní „řemeslnou“ práci, za kterou by se nemusel stydět. Text na zadní straně obálky nabízí přirovnání k Charlesi Dickensovi a rovněž uvádí, že skoro každý jeho román je bestseller. Otázkou ovšem je, kdo by si takovou slátaninu koupil.

0) Tedy ve formě, kterou používají jen ti nejlínější spisovatelé.
1) Typickým příkladem jsou „retrospektivní dovětky“ v akčních scénách. Hrdina běží k cíli a popisuje čtenáři, jak hodnotí svou situaci. Akce je to nebezpečná, hrdina při ní může zemřít. Napětí stoupá, autor oddaluje závěr a najednou postava prohodí cosi jako: „To jsem však tehdy netušil, jak moc se mýlím.“ Taky už nemůžete napětím ani dýchat? Ne? Já taky ne.
2) Však to znáte – pohlavní zneužívání, tragická úmrtí milovaných osob, dětské domovy…
3) Nedivím se, že Dean Koontz napsal spoustu svých knih pod nejrůznějšími pseudonymy. Patrně mu nezbývalo nic jiného, protože leda masochista by od něj četl víc než jednu knihu.