Oceán na konci uličky – Neil Gaiman

Přestože je ve středu dění, tak jako v románech Koralina a Kniha hřbitova, opět malé dítě, resp. muž středního věku, který v knize vzpomíná na svoje dětství, a přestože se jistou dobu Oceán drží podobné atmosféry literatury pro mládež (přičemž blíže má ke Koralíně), zhruba v polovině knihy, v sexuální scéně podané nevědoucíma očima sedmiletého chlapce, tento tón praskne jako bublina.

Vypravěč tedy znovu objevuje svoje ztracené dětství, oprašuje vzpomínky zahalené v hávu dětské fantazie, znovu rozpoznává skutečnou velikost věcí, které se mu dnes zdají tak malé… Předkládá čtenáři příběh – rané období svého života, v němž se seznámi s tajemnou Lettie Hempstockovou, jedenáctiletou slečnou (avšak kdo ví, jak dlouho je jí těch jedenáct?), která jemu, introvertnímu chlapci se zálibou v knihách a kočkách, chlapci, v němž je tak snadné vidět samotného Gaimana, na první pohled učarovala.

A pak, ve chvíli, kdy nedaleko chlapcova domu spáchá sebevraždu hledač opálů, spustí se sled událostí, které si málokdo umí představit. Především žádný dospělák, vyjma Lettiiny matky a babičky.

Gaimanova nová kniha je zaprvé (v ještě větším rozsahu než její poslední předchůdci) oslavou dětství, velebením dětské fantazie, dětské odhodlanosti dělat správná rozhodnutí “ať to stojí, co to stojí”, dětské schopnosti věřit v zázraky a magii. V kontrastu s tím nám však v nejsilnější scéně Oceánu s otcem a napuštěnou vanou představuje, jak bezbranné a křehké ono „dětství“ ve skutečnosti je.

Zadruhé je Oceán na konci uličky oslavou příběhů, jejich podstaty, jejich prvopočátků – bájí a mýtů. Již trojjedinost žen Hempstockovic farmy je mytická. Je také možné, že byla Hempstockovic babička přítomna Velkému třesku? Příletu Měsíce? Doopravdy je rybníček na Hempstockovic farmě Oceánem, který obepíná Vesmír, a v němž je zkrátka všechno? V Gaimanově příběhu to možné je.

„Pověsti jsem měl rád. Nebyly to příběhy pro dospělé, ale nebyly to ani příběhy pro děti. Byly mnohem lepší. Ony prostě byly.“ (str. 59)

Nejsnáze by se dal Oceán na konci uličky popsat jako mix Koraliny a Kingova románu To, s omáčkou z Malého prince a nádechem několika Gaimanových povídek, s nimiž jsme měli tu čest se seznámit ve sbírkách Křehké věci a Kouř a zrcadla (tedy svazcích, které autor tohoto textu považuje za kvalitativně nadřazené Gaimanovým románům). Znovu se tak můžeme nechat laskavě oblažovat Gaimanovou imaginací, jeho mistrovstvím ve vypravěčství a jeho citem pro atmosféru. Ve vlnách Oceánu nalezne čtenář možná i vlastní, nostalgií opředené vzpomínky, radost z fantazie, kouzla a zázraky, stejně tak i temnotu čistého, destilovaného strachu.

„Samozřejmě, že se netvoři bojí,“ odpověděla Lettie. „Proto jsou netvoři. A pokud jde o dospělé…“ Odmlčela se a zamnula si svůj pihovatý nos prsty. Pak: „Teď ti povím něco důležitého. Dospělí uvnitř taky jako dospělí nevypadají. Zvnějšku jsou velcí a bezohlední, a vždycky vědí, co mají udělat. Uvnitř vypadají tak, jak vypadali vždycky. Jako vypadali, když byli zhruba ve tvém věku. Pravda je, že žádní dospělí nejsou.“ (str. 117)

Právě tyhle řádky znázorňují, co se nám Gaiman snaží říct. Nalezněme to dítě v sobě. Věřme na magii. A taky na zázraky. Na Oceán schovaný v rybníčcích…