Obydlený ostrov – Strugačtí Arkadij a Boris

Román bratří Strugackých začíná jako klasické sci-fi, na jaké jste zvyklí třeba od A. C. Clarka nebo R. Sheckleye, ale velmi rychle se posouvá přes military sci-fi jak od R. A. Heinleina až do společensko-kritické roviny, typické pro antiutopické romány R. Bradburyho nebo G. Orwella. Přesto, nebo právě proto se Obydlený ostrov tak dobře čte a není problém ho přečíst za jediný večer, přestože má 397 stran a doslov. Zpočátku jednoduchý děj se s narůstajícím počtem přečtených stránek stává složitějším, ale ne příliš, neboť prakticky celý je vyprávěn z pozice hlavního hrdiny, převažují dialogy a vnitřní úvahy, počet důležitějších postav nepřesahuje dvacítku a hlavní dějová linie je prostá – hrdina putuje z místa na místo, zpočátku se snaží v cizím světě přežít a navázat ztracené spojení s Pozemšťany, postupně přechází k vyšším cílům a stává se revolucionářem, který se snaží svrhnout totalitní režim. Jestli se mu to vůbec podaří nebo ne, na to už budete muset přijít sami.

Jednotlivé kapitoly románu na sebe navazují jen nepřímo a často se stává, že autoři opouští hrdinu uprostřed více či méně kritické situace a teprve po několika stranách nové kapitoly se čtenář dozví, jak to tehdy dopadlo. Obydlený ostrov řadu věcí jen naznačuje a nechává prostor pro vlastní představivost, takže román to rozhodně není primitivní. Svět, respektive stát, ve kterém Maxim přistál, mi nejvíce ze všeho připomněl Rusko, nebo ještě lépe SSSR tak, jak ho dokázal popsat A. I. Solženicyn ve svém Souostroví Gulag. Depresivní, šedivá, jadernou válkou a lidmi zdevastovaná krajina, města dusící se ve smogu a kyselých deštích. K tomu otupělá totalitní společnost, v níž hlavní slovo má Bojová legie, kterou lze přirovnat k německým SA nebo italským Fasci di combattimento a atmosféra prosycená paranoiou a válečnou propagandou, sloužící k odpoutání občanů od domácích problémů. Čím lépe zná čtenář moderní dějiny, tím více se u románu pobaví a ocení v něm uvedené paralely. A není jich málo.

Kapitoly docela dobře popisují vybrané prvky této společnosti – v úvodních kapitolách je klasická ukázka vojenského zupáctví, v šesté zatýkání „degenerátů“ pod záminkou pseudorasové ideologie, v sedmé výslechy zadržených a jejich víceméně rychlý konec. Když hrdina konečně pochopí a přidá se k odboji, vedeném víceméně intelektuály a dobrodruhy všeho druhu, je vzápětí sám zatčen, mučen a poté poslán do pracovně-koncentračního tábora v tajze. Samozřejmě na doživotí. Mutanti živořící na okraji radioaktivní pouště ze všeho nejvíc svým přístupem k životu evokují ruské mužiky – neschopné, v bídě živořící lidské trosky smířené s osudem, neochotné k jakýmkoli změnám, ačkoli nemají co ztratit. Kromě vyloženě ponurých momentů obsahuje Obydlený ostrov i řadu víceméně humorných scén – třeba právě chování zadržených při výslechu mne osobně pobavilo velmi. Nedivím se, že měli bratři Strugačtí v 70. letech v SSSR se svojí tvorbou problémy a stali se téměř disidenty, protože to, co v knize na první pohled útočí na nacismus a fašismus, je ve skutečnosti kritikou komunistické diktatury. Z tohoto důvodu bych román nedoporučoval krajním levičákům. Ačkoli…

Co se týká postav, tak hlavní hrdina Maxim, protože pochází přece jen z daleko vyspělejší civilizace, než v jaké se ocitnul, se z nanicovatého kluka mění prakticky v nadčlověka – má obrovskou sílu, je rychlý, inteligentní, dokáže se neuvěřitelně rychle regenerovat – prostě ideální materiál na odbojáře proti totalitě, nebýt té jeho důvěřivosti a dobroty. Ale i to časem přejde. Kromě něj se na scéně objevuje spousta vedlejších postav: hulvátský Zef, legionář Gaj Gaal, jeho sestra Rada Gaalová a další, které se vyvíjejí úměrně svému prostoru a důležitosti. Nesmím vynechat ani postavičku státního prokurátora zvaného Filuta a šedou eminenci v pozadí, tajemného Poutníka, který je Maximovým hlavním protivníkem. Postavy jsou často recyklovány – autoři nechají vedlejšího hrdinu s lehce naznačeným vývojem, poté se děj posune jinam a o padesát stránek dál se hrdina potkává se „starým známým“ znovu. Ale funguje to dobře.

Děj má potřebnou dynamiku, nejsou zde žádné rozvláčné popisy, kromě toho Obydlený ostrov neobsahuje žádné samoúčelné scény ve stylu „hm, tady nám chybí dvacet stránek, tak tam hodíme nějakou akční scénu a čtenář bude spokojen“ a má docela překvapivý závěr.

Kniha je zvládnutá i po technické stránce, žádné iritující pravopisné chyby, na překlep jsem narazil snad jednou. Obálka Marka Hlavatého dobře ladí s obsahem, dominují šedavé odstíny a všudypřítomné vysílače, kniha obsahuje i krátký doslov napsaný Vladem Ríšou, blíže představující autorskou dvojici Arkadije a Borise Strugackého a jejich tvorbu. Jediné, co mi vadí, je naprostá absence obsahu knihy, ačkoli kapitoly nesou lakonické názvy „osmnáctá kapitola, čtvrtá kapitola apod.“, přece jen je větší komfort alespoň vědět, na jaké straně kapitola začíná. Čtenáři snad ocení i pevnou vazbu – Obydlený ostrov není žádný paperback – takže kniha vydrží i bojové podmínky městské hromadné dopravy, nemluvě o různých výletech.

Co ještě dodat? Obydlený ostrov je kvalitní kniha na pomezí několika žánrů, která se dobře čte a ke které se spousta čtenářů opakovaně vrátí. V knihovničce vám ostudu rozhodně neudělá.