Objevení nebe – Mulisch Harry

Kniha je pojata jako zpráva anděla nadřízenému o splnění úkolu – jelikož lidstvo sešlo ze správné cesty a uzavřelo pakt s ďáblem, bylo rozhodnuto, že je třeba navrátit do nebe původní úmluvu s Bohem – tedy obsah archy úmluvy. Za tímto účelem je cíleně zplozen jeden konkrétní jedinec. Popis okolností jeho početí, stejně jako dospívání a naplnění úkolu je však pouze záminkou. Stejně jako celkový koncept knihy.

Harry Mulisch je autorem nejen nizozemským, ale v dobrém i zlém evropským. Jeho kořeny sahají do starého podunajského c. a k. mocnářství a tato skutečnost, evropsky kosmopolitní původ a neschopnost vejít se do nefungujících škatulek národních mýtů a představ je na knize znát. Častá srovnání s Danteho Božskou komedií jsou proto poněkud problematická. Nikoliv nutně nesprávná, ale rozhodně vyžadující vždy určitá vysvětlení.

Dante totiž nebyl pouze sumářem středověkého myšlení, ale především autorem stojícím u zrodu moderní italské kultury. Mulisch je pak sumářem zkušenosti řekněme severnější – nizozemské a středoevropské. Jeho knize jsou příbuznější spíše díla Erasma Rotterdamského (na něhož se nám dostane odkazu v názvu jednoho antikvariátu) či Goetha a – přesuňme se do současnosti – Kundery (především k jeho Nesmrtelnosti, v níž by mohl čtenář Objevení nebe nalézt mnoho podobného, včetně zásvětí).

Jestliže se totiž v poslední čtvrtině knihy vydáme na fascinující cestu po Itálii a nakonec do Izraele, ve stopách slavného testimonia, to, co předchází, se točí kolem podivuhodného vztahu tří – a později čtyř – osob: polovičního žida Maxe (jehož otec byl odsouzen za válečné zločiny zahrnující i poslání Maxovy matky do Osvětimi), Onna (syna významné nizozemské rodiny) a Ady (nejprve milenky Maxe, později ženy Onna a matky Maxova dítěte). Čtvrtou personou se pak stane Adina matka, která pod vlivem tragických okolností bude s Maxem vychovávat svého vnuka.

Příběh podivné lásky a ještě podivnějšího přátelství a jejich křížení jakoby odrážel nejen rozbouřený konec šedesátých let a temnou absurditu doby, ale i klasické motivy expresionismu, generačních výpovědí a až hororových příběhů dvojnictví a sblížených duší. To vše na pozadí vědomí evropských souvislostí a nevyhnutelnosti událostí.

Zcela přirozeně se tak Mulisch může vydat po stopách holocaustu, astronomických či lingvistických dobrodružství, mapovat socialistické hnutí od Nizozemska po Kubu, přednášet o umění i teologii, údělu národů i biologii moci (na velice fascinujícím příkladě Hitlera), odkazovat se na desítky filozofů a vědců a myšlenkových směrů. Vše přitom může prokládat nejen směšnými náhodami (kubánská anabáze), ale i drastickými zvraty, při nichž se nehledí na nic tak pofidérního a neuchopitelného jako spravedlnost či čtenářské sympatie.

Což může být pro někoho problém. Stejně jako fakt, že celý ten nadpřirozený koncept, který posouvá dílo k fantastice, vůbec fantastický není. Je prostě alegorický. To je samozřejmě základ podstatné části fantastiky, ovšem zde se nejedná o nic jiného než traktát na téma spisovatel-demiurg. Mulisch od začátku navodí se svým čtenářem dialog – to vypravěč, nikoliv Bůh, je tím, kdo posouvá kameny po šachovnici, kdo připravuje brutální zvraty a neuvěřitelné náhody (jako např. popření zásady, že blesk neudeří dvakrát na stejné místo).

Co je však účelem? Možná vypořádání se s Nizozemskem a jeho zkušeností. Na jednom místě románu se mluví o tom, že nikde se nežije tak slušně a dobře a tak nudně. Mulisch si vůči oficiální „nizozemskosti“ udržuje odstup (který vyjadřuje i v překladatelčině poznámce připomenuté práce s pravopisem). Ukazuje, že nejen lidé, ale ani národy nejsou ostrovy samy pro sebe. Vše je propojené se vším, v každém okamžiku se může stát cokoliv, nic a nikdo není v bezpečí. A vše se dá vysledovat, odhalit důvody, příčiny sahající k dalším příčinám…

Do jiného světla se tak dost