První nebeletristická kniha od mistra hororu v češtině. Nemusíte mít ale obavy. Je to fantastické čtení. King je King.
S knížkou „O psaní“ to vypadalo jako s „Kuchařkou Nero Wolfa“. Mnoho příznivců detektiva Nero Wolfa od Rex Stouta netrpělivě čeká na každý další příběh, ale kuchařka? Ta kniha moc nadšení u fanoušků nesklidila. „My chceme další brilantní mord, ne jak si Nero vaří vajíčka se slaninou!“. A tak to bylo i s Kingovou „O psaní“. Jeho velká čtenářská obec v naší zemičce dychtivě čeká na nový hororový nářez, ale : „..k čemu nám bude jeho naučná publikace o tvůrčím psaní?“. Tak to byly první dojmy lidí z mého okolí, fanoušků mistra hororu. Ale jak se říká: „Chyba lávky, přátelé“.
Kniha není suchopárná učebnice pro středoškoláky s literárními ambicemi. Přečtete ji stejně rychle a napjatě jako jakýkoliv jeho román či povídku. „O psaní“ můžeme rozdělit na dvě hlavní kapitoly. První nazval „Cévéčko“ a jde o jeho vzpomínky od dětství až po dnešek. Nejde ovšem o nějaký chronologický soupis životopisných dat, který se podává k žádosti o zaměstnání. Je to vyprávění, kde se hlavní hrdina jmenuje třeba Steve, malý kluk prožívající neuvěřitelné příběhy, mající neustálou potřebu si je zapisovat a vymýšlet si další příběhy. Sledujeme jeho osudy od dětství před pubertu, dospělost až do dneška. Vydělává si nejprve pár dolarů, pak 2.500 , za rok na to 400.000 dolarů a dnes je multimilionář. To tak ve zkratce.
Dozvíte se mnoho zajímavých skutečností, které třeba nikdy nezveřejnil, nebo jste neslyšeli. Vyznává se ze svých světlých i temných stránek života. Využil svého vypravěčského talentu a opravdu v momentě, kdy se máte smát , se smějete, když máte brečet nad jeho štěstím,tak (možná) zabrečíte (já jsem to prožil v kapitole, kde vydělal 400.000 doláčů). Je až k neuvěření, kolik jeho příběhů má základ v jeho životních zážitcích. Co kapitola, to jedno jeho dílo. Litoval jsem, že to končí na straně 79.
Z druhé části s názvem “O psaní” jsem měl trochu strach. „Teď končí sranda a začne nuda“ běželo mi hlavou.
„Chyba lávky“.
Životopisné vyprávění neskončilo, pouze bylo okořeněno o zajímavé postřehy a rady pro začínající literáty. Každá kapitola v této části je o jedné důležité poučce. Ta nejdůležitější je :„ Hodně, ale hodně číst. Hodně, ale hodně psát. O čemkoliv“. Jestli nemáte čas na čtení, nemůžete mít čas na psaní. Těch rad je opravdu MNOHO. I když nemám žádné spisovatelské ambice (čeština v mé hlavě prožívá utrpení Židů v koncentračních táborech za války a náměty žádné ), stejně jsem ji přečetl na jeden zátah. Je plná krásných zážitků z jeho života a hlavně, Stephen King je OPRAVDOVÝ spisovatel, který prostě umí psát o čemkoliv. Možná některým z vás sebere odvahu psát, ale s tím se musíte smířit.
A teď k redakční práci. Překlad? Připadá mi dobrý, ale neznám originál. Jedinou výtkou mám k překladům citovaných děl. Proč překladatel nepoužil české výrazy, pod kterými byly u nás vydány? Česky vyšly novely „Tělo“ a „Nadaný žák“, ne „Tělo“ a „Schopný žák“. Tiskárny bych se zeptal, proč použila tak tvrdý papír na stránky…
Ukončil bych tuto recenzi citátem z knihy. „Psaní je magie, je to živá voda právě tak jako kterékoliv jiné tvůrčí umění. Voda nic nestojí. Tak ji pijte. Pijte a buďte naplněni.“
Redakční práce
Redakční práce je jedním slovem ubohá. Jak může někdo nebeletristickou práci o literatuře pustit v takovémhle stavu! Netušil jsem, že u pana Dobrovského dělají korektory lidé, kteří nechodili na střední školu. Nejde jen o Nadaného žáka, co takhle Ponurý dům Charlese Dickense (dle korektorky a překladatelky Mrtvý dům), Jako zabít ptáčka, který napsala ŽENA Harper Lee, ne muž atd. Z takovéhle fušeřiny je člověku smutno.
Re: Redakční práce
A taky prý paní Pekárková v Americe stačila zapomenout (pokud to nepustila z hlavy už ve škole), že souvětí jsou sou- a podřadná, ne -ící.
Redakční práce podruhé
Přidám ještě dvě perličky, které svědčí o naprosté nevzdělanosti (možná imaginárních) korektorů a korektorek pana Dobrovského. Podle paní Pekárkové jsou Evan Hunter a Ed McBain dvě osoby. A časopis Černá maska, do kterého Raymond Chandler přispíval, prý Chandler napsal (o tom, že Chandlerova prvotina o Marlowovi už několikrát vyšla pod názvem Hluboký spánek a ne Velký spánek ani nemluvě). Ale toho by bylo víc. Přečtu tu knihu znovu a rozeberu vše v recenzi. Za jedno odpoledne mi to stojí.
o nazvech
zde bych se ovsem priklonil k uvadeni nazvu v origivalu, protoze pokud nekdo prelozi Chandleruv Big Sleep jako “hluboky spanek” – zcela jiste nazev pekne uhladi a pocesti, nicmene uz to znamena neco jineho – nehlede na to, ze ne vsechny nazvy ci preklady jsou korektne a ridit se potom podle jednoho blbce, ktery to TEHDA prelozil tak a tak je, dle meho nazoru, zcela matouci /budis zarivym prikladem preklady nazvu nekterych filmu na tv Nova/
Re: o nazvech
Jasně, u méně známých knih nejsem proti uvádění originálů, ale konkrétně Hluboký spánek je v češtině už tak zažitý název, že nevidím sebemenší důvod jej měnit (navíc je to pro méně znalé pak mírně matoucí). Podobné je to třeba i s Hugovými Bídníky alias Ubožáky.
Řešením by možná bylo uvádět v knize jak originál, tak název českého překladu. U nebeletristických knih by to bylo minimálně žádoucí, to by ovšem nesměl být pan Dobrovský pouze továrna na peníze, ale také zodpovědný nakladatel, který má zájem vyrobit kvalitní zboží.
Re: Re: o nazvech
Tak nějak. Knížky nejsou filmy, obvykle je překládají (aspoň ty významné a klasické) lidé, kteří mají k takovým změnám dobrý důvod (zrovna Jungwirth si žádné invektivy, ani naznačované, nezaslouží) a zůstanou v kulturním kontextu déle i hlouběji: kromě Bídníků viz třeba Vojna a mír, Červený a černý a další, na které si zrovna nevzpomínám, ale našly by se v každém pojednání o překladu. U odkazů na přeložené knihy je jen přirozené uvádět českou podobu názvů, originál mi víc chybí u těch, co česky nevyšly, zvlášť proto, že i při doslovnosti pí Pekárkové jí nelze úplně věřit (Frodo se nemůže vrátit z “Šerých nebes”!!!). Ovšem to je pořád na jejím překladu to nejmenší.
Pro Paldiho: To je za krátkou dobu už podruhé, co vidím Slováka přispívat na diskusní fóra v *.cz česky (po Pišťankovi na Inzinu).
Nič proti tomu, ja by som po slovensky tak dobre nevedel (i když slovenští fanové samozřejmě budou z četby znát češtinu lépe než naopak (i když to je spíš náš prohřešek než vaše “zvýhodnění” (i když pořád to snad není tak zlé, aby běžné publikum mělo problémy s chápáním, které by z toho činily víc nutnost než výstřednost))), ale budiž se píše se ž, nemluvě o tom, že by tu spíš asi byl na místě plurál, tedy buďtež (ne “budižte”, i když to tvrdí Neff).
o pluralu
urcite mas pravdu a – to budi”s” je hruba chyba. prominte mi vsichni cesi, ktere jsem tim nejak urazil. (nicmene, ti kdo me znaji vedi, ze bych podobnou chybu udelal klido-pido i v sl. /sad but true/) – ale v otazce pluralu nesouhlasim, nebot “budiz” se vstahuje k subst. v sing. “prikladem”
ne?
a jinak: uz jsem tu knihu precetl, a preklad je strasne spatny… (“pelmelek” me rvalo plice z tela)
OT Re: o pluralu
Nojo, jenže NÁZVY některých filmů. Je to vlastně (tuším, p. Popiolek mě případně opraví) rozkazovací způsob: “názvy, buďte příkladem!”