Neočlověk: O letech do vesmíru v hlavě Zdeňka Páva

Většinu povídek, které obsahuje sbírka Neočlověk, jste již mohli zahlédnout roztroušené po časopisech (Iniciály, AF167, Ikarie) na počátku devadesátých let. Zdeněk Páv také cca 10 let pravidelně přispíval do Ceny Karla Čapka, po roce 1991 se ale odmlčel. Patřil ke generaci Jana Hlavičky a Ivana Kmínka, s nimiž sdílel i podobnou zkušenost ze socialistické éry naší vlasti.

Totalitní moc, která má nesmyslně za všech okolností pravdu, se projevuje v nejedné povídce. A odpovědí autorovou je vzpoura, a to i za vysokou cenu. Řada Pávových hrdinů se rozhodne změnit osud, stát se někým jiným, lepším, avšak v absurdním světě jsou semíláni nastaveným systémem, programem, fyzickou omezeností. Fascinující je pro Páva právě lidské tělo, vnímané jako prostor, ve kterém se dá během putování od hlavy k patě zažít úžasná dobrodružství, ale také jako schránka, ukrývající pravou podstatu člověka.

Zdeněk Páv čtenáři pomocí řady pitoreskních motivů předkládá vizi neočlověka, oproštěného od emocí a fungujícího spíš jako kybernetický organismus. Roboti však často ani netuší, kým doopravdy jsou, a Páv nechá čtenáře dlouho v omylu, aby ho nepřipravil o moment překvapení. Ač mně osobně přišla dějová linka někdy trochu kostrbatá a odhalení pointy těžkopádné, přesto je z ukázky Pávovy celoživotní tvorby vidět, že byl autorem mnoha vypravěčských poloh a dařilo se mu i ve větších útvarech.

Bývá přirovnáván k Philipu K. Dickovi, ale šel při zpochybňování pravé reality ještě dál, až ke skrytému varování před možnými důsledky. Možná, že za těmi carrollovsky laděnými bláznivinami uvidíte víc než jen šňůru povedených taškařic, možná vás při těch postapokalyptických vizích trochu zamrazí v zádech. Cožpak je vyloučeno, že nějak tak by to nemohlo jednou dopadnout, když zapomeneme? Když se necháme jen slepě vést „vyšší mocí“, budeme odevzdaně přijímat zákazy a pravidla a podléhat manipulaci ve znamení technického pokroku?

Zatím se ještě můžeme rozhodnout, jakou bytostí se v budoucnu chceme stát. Dělají to i Pávovi hrdinové, ti, kteří nakonec skončí někde na okraji společnosti, opustí azyl sofistikovaného města, věří svým snům. Pro spoustu dalších ale nezbývá než najít způsob, jak v nelidské společnosti přežít, získat nějakou výhodu, cennou věc, anebo prostě přijmout, co se jim děje, mít dost mincí na cestu městem-žaludkem a považovat za štěstí, že jsou vycpaní molitanem, který pakobylky nežerou…

Ale křivdila bych Zdeňkovi Pávovi, kdybych popřela i určité optimistické vyznění jeho povídek. Rozhodně autorovi nechybí nadhled a humor. Jeho „člověk“ se ze světa nikdy úplně nevytratí, zůstávají po něm stopy, a je jedno, zda je z masa a kostí, kovu či plastiku, pokaždé se odněkud vynoří staré mýty o tom, že Země je kulatá a kolem ní se rozprostírá nekonečný vesmír, v němž se dá létat.