Nový Kotleta: Možná ukápne i Perunova krev

Martin Fridrich is not dead, baby. Naopak, vstal z mrtvých, doplnil munici a rozhodl se prosekat si cestu celým podělaným slovanským panteonem až k té děvce Chors. A ani v druhém dílu Perunovy krve neváhá František Kotleta pouštět postavám žilou stejně často jako hláškovat.

Příběh rafinovaný jak dialog v teenage pornáči drží kurz, který směřuje neomylně přes hromady mrtvol vyšší než autorovy rodné Jeseníky k naplnění dávného proroctví o Perunově návratu a nastolení míru mezi božstvy. Jenže věštby jsou asi tak spolehlivé jako předvolební sliby a jestli se hromovládný bůh nevrátí kurevsky svižně, tak si bude moci hrát na mírotvůrce akorát na hromadě trosek. Ty totiž z Prahy a okolních gubernií jinak nadělá nadpřirozená sebranka v čele s proradnou měsíční bohyní ve snaze získat skalp jednoho veterána z Afghánu. A jak říká sám Martin Fridrich, s Chors bylo lepší si to rozdat v posteli než na bojišti.

Nalijme si čistého vína – Kotleta píše brak (doufám, že za tenhle objev dostanu cenu pro literárního teoretika roku), ze kterého by se slušnému čtenáři i recenzentovi udělala husí kůže i na prostatě – ale ruku na srdce, kolik slušných čtenářů a recenzentů by vůbec mohlo číst tenhle blábol. Jenže od tohohle braku se jednoduše neodtrhnete. Kulky sviští, umírající chroptí a stránka za stránkou mizí jak panáky tvrdého v našem milovaném tatíčku prezidentovi. Rád bych řekl, že František Kotleta povýšil brak na svébytný a vlastní stín překračující žánr, ale za a) to udělal už Kulhánek a za b) by mi po téhle inteleguánské větě mohl Kotleta taky nacpat notebook někam, kde rozhodně nechci mít nic patnáctipalcového. A dobrá zpráva pro věrné fanoušky bruntálského řezníka – druhá část Perunovy krve se vydařila více než první.

Jednak si totiž ušetříme „dlouhou“ expozici („Hele, neplatí na ně obyčejné střelné zbraně…“) a rovnou jdeme do akce („…hmm, ale useknutí hlavy zkazí den většině slovanských děsů a běsů.“). A jednak tempo příběhu stoupá s každým dalším vykuchaným nadpřirozeným otrapou. Román neshazuje ani nezvykle velká porce vztahů – Martin Fridrich tentokrát mluví s ženskýma i poté, co se s nimi vyspí! Dokonce s jednou plance cosi o lásce, ale to by se dalo přisoudit šoku z utrpěných zranění.

Co se však nemění, jsou kouzelná přirovnání a hlášky. „Kulomet rozžhavený doběla jak pedofil na dětském hřišti“ má dobrou šanci způsobit vám vnitřní zranění – a tím myslím natržení bránice. Podobné perly si my obyčejní retardi musíme hledat ve vysoké literatuře a pak se s nimi vytasit na své negramotné kamarády v knajpách pochybné pověsti. Jó, tohle bylo i přes útlost velmi výživné dílko.

Jestli vás zajímá, která slovanská bohyně má nejhezčí zadek a kolik výstřelů z kalachu snese průměrný běs, máte ideální šanci dozvědět se detaily, jež nám učitelé dějepisu zatajili. Navrch k tomu dostanete něco, co se vyvine z vlakového čtiva, pokud v lokomotivě přikládáte plutoniem. Ovšem pokud hledáte cokoliv jiného, odejdete s několika traumaty a slovníkem obohaceným o řadu výrazů pro dámy věnující se nejstarší profesi. A nemyslím ani lovkyně ani sběračky.

Knihu lze zakoupit již za 246 Kč na FantasyShop.cz!