Noční směna – King Stephen

Od dob, kdy jsem četl ještě mustangovské vydání, uběhl nějaký ten pátek (respektive plus mínus pět stovek pátků, kdyby se někdo ptal) a český fanoušek krále Štěpána se mezitím dočkal dalších sbírek, ale tahle byla prostě první (i když na některé povídky se dalo narazit i jinde). A mám pocit, že v mnoha ohledech také nejlepší.

U každé sbírky si bez problémů vybavím několik kousků, které jsou prostě nezapomenutelné… jenže také vím, že spoustu jich zapomenu chvíli po dočtení. Nejsou špatné, ale prostě jen pro chvíle čtení. V mysli dlouho nepřežijí. V Noční směně je těch, které se uhnízdí někde vzadu v hlavě, odkud vám potom našeptávají kdo, kde a co vás čeká – případně nečeká – zdaleka nejvíc. Skoro bych řekl, že s každým čtením víc.

A co je na tom nejlepší, vezmeme-li v úvahu nedávno vydané Za soumraku (recenze zde: https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=3100 ), jedná se opravdu o sbírku hororovou. Jistě, i zde najdeme příběhy z jiných žánrů, ale jednak jsou v menšině a jednak i ty vyděsí. Jen trochu jinak. Převážná část stránek je ovšem poctivě zaplněna nejrůznějšími monstry, které si jen King dokázal vymyslet nebo vypůjčit odjinud.

Na úvod se nám dostane špičkové lovecraftštiny (Prokletí Jerusalému), která neboduje pouze temným rodinným tajemstvím a děsivým kultem ovládajícím prokletou vesnici, ale především bravurním zvládnutím techniky příběhu v dopisech.
Následuje přímočaré vyprávění o mutantech Noční směna, spíše tragický než děsivý pohled na svět po apokalypse (Noční příboj), kde se objeví motiv superchřipky, rozvinutý později ve Svědectví a pak Jsem brána, v níž King dokazuje, že by se bez problémů prosadil i jako scénárista Akt X.
Jestliže posledně jmenované povídka dokazují spíše šíři autorova záběru, ty následující opět spoléhají především na pořádnou dávku naší oblíbené emoce. Šroťák je možná ještě trochu závislý na čtenářově zkušenosti s podobnými stroji, ale vyrovnává to řádnou porcí brutality a zatraceně působivým uvedením ledniček a mandlů do hororové síně slávy (ti, kdo znají To možná něco tuší, zbylí se mají nač těšit). Kostlivec pak je prostě typický příklad, kdy se vám do pr…e zakousne ne jeden, ale hned několik psů baskervilských.
Povídka působivější o to víc, že nenabízí ani v nejmenším kladného hrdinu. Jeho vše pohlcující a i nejsilnější city deformující strach je o to věrohodnější a titulního kostlivce doslova cítíme. Jestli budete někdo bezprostředně po jejím přečtení spát s otevřenou skříní, klobouk dolů.

A to nejsme ještě ani v polovině knihy, kde číhá další vrchol – Mrtví se někdy vracejí. Ještě před tímto malým klenotem nás však čekají tři kratší kousky. Najdeme v nich nejen přeměnu člověka v něco děsivého (Šedá hmota), ale i vzpouru našich dobrých „služebníků“ (Náklaďáky) a pro Kinga typické využití dětských hraček a blbinek (Bojiště). A pak už následuje příběh učitele Jima Normana, který se musí postavit temným silám, ale především minulosti. Střední škola jako ideální prostředí pro síly temnot čtvrt století před Buffy. Především však příběh, který by bez problémů posloužil i rozsáhlému románu.
Po této povídce nás čekají už pouze kratší dílka, což však rozhodně neznamená, že by se šetřilo na kvalitě. Setkáme se s díky okolnostem svého zfilmování legendárním Trávníkářem (Kingův originál je svého druhu hororovou anekdotou) a snad ještě legendárnějšími Dětmi kukuřice – opět postavy, které jsou pro všechny své slabosti zatraceně živé, v konfliktu s něčím, co se vzpírá popisu i racionalitě, ale o to silněji působí přímo na naše podvědomí. Řádky kukuřice a její zneklidňující šepot, vylidněné městečko a dav krvežíznivých dětí… Nebo atmosférický návrat do městečka Jerusalem´s Lot, podaný jako vzpomínky přímého účastníka události, který možná nemá vysokoškolský diplom, ale lidová vyprávění sál už s mateřským mlékem a za celý svůj dlouhý život se ho nenabažil (Na dobrou noc).

A pořád nám ještě zbývá dostatek skvělého čtení. I když teď už (s jednou jedinou výjimkou v zaříkáním proysené Já vím, co potřebuješ) bez nadpřirozených motivů. Jahodové jaro a Muž, který miloval květiny jsou příběhy vrahů. První staví především na silné atmosféře, druhý na kontrastu toho, co lidé vidí a co se děje ve skutečnosti. Nekuřáci a.s. jsou jednak černohumornou povídkou na téma nejen odvykání, ale i lidské potřeby poslat „babu“ dál. Společná zkušenost sbližuje. Římsa vypráví o podváděném gangsterovi, naštvaném holubovi, gentlemanských dohodách negentlemanů a samozřejmě o tenisových svalech a o pomstě. To vše na necelých dvaceti stranách.

A zbývají poslední (byť už nejedeme popořadě) dvě povídky. Těžko říct, zda nejlepší. Ani v jedné nenajdete hororové prvky, vlastně ani nic, co by připomínalo příběh. Obě jsou spíše komorním dramatem osobní zodpovědnosti, lásky a prostého faktu, že život není fér. Žena v pokoji je o zoufalství a nezvratném zatracení za důkaz lásky. Poslední příčka žebříku je o snech, dětství, kráse a o jednoduchosti, s níž to všechno zahodíme. Ale především o nemožnosti se rozloučit, o okamžiku, kdy nám dojdou všechna kdyby a všechny špatné odbočky se ukáží jako zatraceně rovná cesta do pekla přítomného okamžiku s vyhlídkou na dlouhý život s něčím, s čím se prostě vyrovnat nemůžeme.

„Pojďme si povídat. Jen vy a já. Pojďme si povídat o strachu.“ Říká nám autor na úvod své Předmluvy. A skutečně si s ním o strachu popovídáme. Skoro u každé povídky jsme se právě alespoň na chviličku zastavili, takže vám je snad jasné, že onen strach může pocházet z věcí naprosto běžných, z věcí za hranicemi našeho světa, z věcí směšných i ikonických, všedních i výjimečných. Můžeme v nich hledat sociální kritiku, nebo dobové obavy, odkaz Vietnamu nebo traumat dětství. A vlastně každého strachu se můžeme zbavit… v tom spočívá kus katarze, když čteme dobré horory – bojíme se jich, ale zároveň se od svého strachu osvobozujeme. Od všech těch strašáků ve skříních, od těch věcí v nás samotných i v temných uličkách pod ještě temnější oblohou. Nebo se prostě naučíme dodržovat pravidla, protože jak píše King – víme, že žádná věc pod postelí není, ale především víme, že když nenecháme nohy přes okraj, tak nás za ně ta neexistující věc prostě nechytne.

Jenže ony poslední dvě povídky žádné horory nejsou. Strachu, který mohou vyvolat, se není snadné zbavit a rozhodně nemá očišťující účinek. Tyhle povídky vás nevystraší. Ty vás vyděsí.

Noční směna si však zaslouží vyjmenování svých jednotlivých položek i z jiného důvodu, než jen vypíchnutí těch nejlepších kousků. Názorně se tak dá totiž doložit, že se zde setkáme s většinou autorových oblíbených motivů a postupů, které jsou samotným základem jeho práce. Jedná se o do značné míry kingovskou čítanku, včetně složení jednotlivých položek. Vezměte si všechny jeho sbírky a projděte si je… pořád znovu a znovu budete narážet na stylizace do pamětníků, na lovacraftovské a gangsterské povídky, na popový mainstream, malé hříčky a nejrůzněji zabarvené horory. Možná narazíte na povídky, které jsou stejně dobré, nebo dokonce i ještě lepší, než ty obsažené zde. Ale co, Noční směna byla první a rozhodně nejkoncentrovanější. A i když nás některé její příběhy zavedou i do šedesátých let (a to nejen formou vzpomínek), rozhodně se o ní nedá říct, že by zestárla.

PS: Možná někomu budou chybět dnes už tradiční Kingovy dovětky k jednotlivým číslům, ale úvod Johna D. MacDonalda je myslím víc než adekvátní náhradou. Už pro zdánlivě prosté sdělení, že King-autor vás nikdy nevyruší ze čtení (a proto se také výše snažím neustále o formulace jako „příběh nás zavádí“ či „povídka vypráví“ – jedná se o vyjádření Kingova kréda „příběh především“), což je skutečný dar…