Noční setkání je sborník povídek, který vyšel k loňskému ročníku celostátního setkání fanoušků sf literatury Bohemiacon. Je to tedy recenze notně neaktuální, ale stálo mi za to tuto knihu připomenout. Zúčastnili se Rečková, Medek, Žamboch a další
Bývá zvykem ke každému nebo alespoň většímu conu vydat nějaký ten sborník povídek. Pořadatelé jednoho z těch větších conů – Bohemiaconu v Ústí nad Labem vždy vydávají útlý sborníček s několika tematicky svázanými povídkami. Ony povídky sice nejsou příliš na stejné téma, ale autoři ze stejného základu vycházejí. Ročník 2000 se nesl ve znamení tmavé fotografie dvou postav nad nočním městem, která obstarala pro autory povídek inspiraci. Jak se s tím vypořádali si můžete přečíst v Nočním setkání. Svou práci nakonec dodali čtyři spisovatelé. Poprvé však také byla vyhlášena soutěž BC 2000, kam mohl svou povídku poslat kdokoliv. Vítězný příběh se pak objevil právě zde, společně ještě s bonusem v podobě Žambochovy novely “Na konci apokalypsy”. Kniha se tedy rozrostla na již úctyhodných 120 stran.
Když pomineme předmluvu a omluvný dopis Jarka Mosteckého (depresivní jak se sluší a patří), otvírá Noční setkání Leonard Medek s povídkou “Hlas zvonů”. Legenda praví, že se na dně Baltu nachází potopené město – bohaté se zlatými střechami a věží tak vysokou, že sahá téměř až k hladině. Za bouří se pak rozezní věžní zvonkohra, která svým zvukem varuje všechny mořeplavce. Legenda však láká jak zvědavce tak vědce, kteří se snažím potopené město nalézt. Pod hladinou ale opravdu něco skrývá velké tajemství. Krásná povídka, která připomíná Holdstockovy lesní imaginace. Mýty a archetypy, hledáním. “Hlas zvonů” je zde dle mého názoru nejlepší povídka.
Jiří W. Procházka ve svém “3x s… – tentokrát se syndikátem HUMOTRONICS” předložil hned tři krátké anekdoty. Vše se točí okolo “humorobotů”, které se snaží HUMOTRONICS zdokonalit a hlavně zařadit do lidské společnosti. První příhoda je parafrází na starou známou VB, druhá je o humorobotovi ve službách domácnosti a v třetí má humorobot v daleké budoucnosti nahradit muže. “Jedové strdí” Františky Vrbenské se odehrává ve svobodném městě plném roztodivných ras. A kde je hodně entit, tam zákonitě vzrůstá neklid. Objevuje se spousta nejasných vražd. Je to snad jediný povídka této spisovatelky, kde mě její bohatý jazyk plný neobvyklých (a někdy i zcela neznámých) výrazů vadil a přispíval k nepříliš jasné srozumitelnosti textu. Každý má ale odlišný cit na jazyk, takže se nedá objektivně soudit. “Soukromé město Cantronia” od Jany Rečkové je o skupince, která z obecných měst pronikla do soukromého města milionářů. Velice inteligentně napsaná povídka reflektuje současné společenské problémy. Následuje povídka vítězky soutěže BC 2000 Evy Hájkové s názvem “Starej se vo svý”. Je o hipíkovi důkladně propláchnutém tequilou a okořeněném marihuanou, který na kopci za městem zažije neobvyklé setkání. Ani nevíme, zda je to výplodem jeho ovlivněné mysli či realitou, na čemž ovšem vůbec nesejde.
Závěr obstaral akční novelou Miroslav Žamboch. Ocitáme se v Evropě zmítané jadernou válkou. Země je v bezvýchodné situaci a lidem zbývá už jen doufat a bojovat. Žamboch bohužel skončil pouze u hrabání se ve zbraních a technologiích a ve skvělé akci, bohužel tomu chybělo něco víc. Ať už například Kulhánkův černý humor, nebo nějaké ozvláštňující nápady, které se netýkají jen dostřelu zbraní a pancéřování tanků. Jinak akce si opravdu užije čtenář dosyta.
Jak je vidno, spisovatelé se narozdíl od soutěžících nenechali příliš tématem ovlivnit, ale do svého příběhu ho zabudovali či ho na podobném tématu vystavěli. Noční setkání je dobrou sbírkou, která si již našla spoustu spokojených čtenářů a věřím, že si ještě mnoho čtenářů najde.
Přiznám se, že jsem přečetl pouze Mosteckého povídku (opravdu je to povídka, nebo má být), dále Medkovu, která byla opravdu skvělá, dokonce je to jedna z nejlepších vůbec v tvorbě krátkých textů tohoto spisovatele a přečetl jsem ještě soutěžní práci (tu si již nepamatuji) a Žambochovu novelu, která se mi dost líbila a vedle Dlouhého sprintu a Štěstí z pekla ji považuji za jednu z autorových nejvydařenějších.Teď konečně vyšel dlouho avizovaný román, chystá se na začátek roku další (Seržant) a pod autorovýma rukama se již rodí další z Koniášova světa. Docela by to chtělo změnu, líbila by se mi třeba románová podoba (s propracovanější zápletkou) třeba právě zmiňované “Apokalypsy”. A pozor na syndikáty (y).
No ono je vlastne jedno, zda se ten Mosteckeho text povazuje za dopis, anebo za povidku ve forme dopisu. Umelecky text je to kazdopadne a to, priznam se, dopis vetsinou nebyva. Jinak ja bych nesouhlasil s tim, ze Na konci apokalypsy je jedna z nejlepsich autorovych praci, protoze je to vlastne obycejna akce s popisy ruznych vojenskych vychytavek, ale celkove tomu neco chybi. Dlouhy sprint i Stesti z pekla ji hodne hodne prevysuji.
Nevím, stále mám za to (četl jsem to už před delší dobou), že Mosteckého text je povídkou, je tam jakás takás zápletka. Na tom Žambochovi trvám taky, ale možná jsem ovlivněnej tím, že je to něco jiného než obvykle píše. I tak mi přijde, že pořád je to na současnou českou produkci určitě lehčí nadprůměr. To mě, nevím proč, přivedlo k myšlence na Alexandrijskou knihovnu M.Koutného (snad pro to, že obě vyšly ve stejném roce) a to, že se nedostala tak špičková povídka (dle mého soudu nejlepší povídka loňského roku), ani do užší nominace Cen Akademie. Takový to prostě je, možná mě to přijměje jak Jarkovu tak Žambochovu a nakonec i povídku M.Koutného přečíst si znova, možná to teď uvidím jinak. Bojím se, ale že na to nenajdu čas, i když chuť by byla.