Noční anděl 1 – Cesta stínů – Weeks Brent

Tak nějak začíná debutová kniha amerického fantasy spisovatele Brenta Weekse, první to díl trilogie (děj ovšem naštěstí není ukončen v půli věty), kterou u nás vydává nakladatelství Fantom Print. V Ostravě si tak opět rozšířily řadu děl s tematikou nájemných zabijáků (kam patří třeba série Vlad Taltos).

Hrdinové (a antihrdinové), vydělávající si na sebe braním cizích životů, to je hodně vděčné téma nejen ve fantasy. Potenciálně zajímavé postavy, temnější ladění, velká dilemata a samozřejmě, to především, akce a souboje špičkově vycvičených zabijáků. Samo o sobě to samozřejmě neznamená dobrou knihu, to je vždy na autorovi a míře jeho umu. A pochopitelně na tom, jak hodlá spolupracovat čtenář…

Weeks si určitě připravil pozici dobře. Představovačka Azotha a jeho snaha vstoupit do služeb zabijáka Durzo Blinta je stručná, ale jasná: život je peklo a cokoliv je lepší, než v něm pokračovat jako dosud. Azoth sice zaplatí velkou cenu, ale podaří se mu dostat z ulice. Pořád se však nad ním míhá jeho minulost jako meč Damoklův.

I další dějové linie jsou dobře rozehrané – jen v náznacích plán mocného Bohokrále, osudy vévodské rodiny Gyrů a také čarodějů, kteří se snaží zachránit svět před zatím blíže neurčeným nebezpečím. Vše se přitom okamžitě začíná proplétat a vzájemně ovlivňovat, takže řež, kterou kniha vrcholí (a je to skutečně vhodný slovesný tvar, protože zabírá víc jak čtvrtinu knihy) je logická a skutečně se v ní pořád něco nejde.

Což ovšem platí i o předchozích stránkách. Pokud vám jde o děj, nenajdete snad stránku, která by byla nějakým způsobem hluchá. Výcvik i akce, turnaje, souboje, přepadení, odhalování tajemství, trocha té romantiky… Nuda rozhodně nehrozí a některé motivy (například závěrečné odhalení stran Durzo Blinta) jsou skutečně hodně povedené. Neříkám že originální, ale povedené a působivé určitě.

Weeks navíc chápe věčné dilema podobných knih: jak to udělat, aby zabiják, tedy bytost z podstaty věci odporná, byla stále ještě sympatická? Ano, Azoth zabije i nevinnou ženu, ale jinak se k nějakému pošpinění své dětské vizáže vlastně ani nedostane a spíš je naše pozornost vedena k tomu, jaké a ke komu má city. Podobně se podaří překonat i problematiku teoreticky strašlivého a mocného zločineckého podsvětí.

Bohužel, jsou zde dva velké zádrhely, které mohou i nemusí vadit v průběhu četby, ale způsobí, že po dočtení se kniha poměrně rychle z hlavy vytratí. Ne že byste se k ní už nikdy nevrátili, ale dost pochybuji, že by si získala kdovíjak oddané fanoušky.

Prvním zádrhelem je, že Weeks sleduje svého hrdinu v poměrně dlouhém časovém rozestupu a vzhledem k rozsahu knihy je jasné, že prostě musel něco vynechat a vsadil na již zmíněnou skutečnost, že se pořád něco děje. Děj tak tedy příjemně odsýpá, ale nemá šanci se bez nějakého hlubšího zázemí opravdu vrýt do mozku čtenáře.

Například přátelství Azotha a Logana – zjistíme, že se tak stalo, ale náhle skok o několik let. Jak se jejich přátelství utužilo, jak se konkrétně projevuje? To bylo ponecháno stranou. To samé vztah Azoth – Máma K. Například Davidu Eddingsovi bylo vyčítáno, že popisuje každou zastávku svých hrdinů na cestě, ale nikdo nezpochybňoval např. úvodních sto stran Belgariad, kde se mladý Garion nedostal nikam jinam než do kuchyně nebo do zahrady.

Weeks je tedy dobrý v tom, že nám sdělí, co jeho hrdinové dělají, jaké mají vztahy a problémy, ale není už schopen nám to opravdu zprostředkovat. A i když začnou postavy umírat, oceňujeme tak především brutalitu, s jakou k nim autor přistupuje, ale rozhodně to tolik neprožíváme. K tomu prostě děj sám nestačí.

A když se pak autor o nějaké to prohloubení vztahu čtenář-postavy pokusí, dohnat manko ze začátku je prostě příliš těžké a navíc ztížené nejrůznějšími banalitami a klišé, kde se ukazuje, že současná generace má možná filmové vidění akce a dynamiky příběhu, ovšem bohužel také seriálové vidění milostných problémů – a tím bohužel nemyslím nic z dílny Josse Whedona (který by ovšem nepochybně dokázal udělat z téhle předlohy velkou, opravdu velkou věc).

Naštěstí pro Weekse na tom skutečně jeho kniha nestojí. Stejně jako na druhé výtce, kterou bych měl. A sice na některých označeních, které autor používá. Že zůstalo v českém překladu označení pro nejlepší zabijáky wetboy (a jako vtip se objeví i wetgirl), to vem čert. Horší je, že Weeks vedle sebe vrší slova, která znějí opravdu hodně fantasy, ale hned vedle položí jazykovou hříčku spočívající v přejmenování Azotha na Kylara (a hned nám to i vyhláskuje K-I-L-L-E-R a pak ještě několikrát připomene). A jako třešničku na dortu pak přidá i slovíčko wakizashi.

Tyto „blbosti“ (ve smyslu drobnosti) asi vytočí jen zaryté tolkienofily (nebo fandy Malazu), kteří stále věří, že fantasy autor by měl svůj svět být schopen stvořit opravdu do hloubky, ne jen ve formě letmého nátěru, pod nímž stejně vidíme, odkud kdo pochází. A že pokud se už míchají termíny z nejrůznějších jazyků, tak to má mít logiku ne být prostě halabala (aneb: vadil někomu způsob, kterým se v První přichází tma mísily šlechtické tituly?).

Výše uvedené se dá shrnout samozřejmě i tak, že kniha je prostě výborná akční jízda, která není psána zrovna nejvybroušenějším jazykem. Což je pořád označení pro víc než jen průměrný román. Dostáváme se tím zpět k již zmíněnému čtenářského přístupu a spolupráci. Čekáte akci? Směle do toho. Čekáte od fantasy skvěle propracovaný svět, kde do sebe vše zapadá? Buďte opatrní. Výběr je na vás.

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz