Nic pro hrdiny – Lundwall Sam J.

V Tritonu tentokrát vsadili na jistotu a vydali bezpochyby nejznámější Lundwallovo dílo, humoristickou povídku Nic pro hrdiny, ke které ještě přidali její volné pokračování Bernhard Dobyvatel. Hrdinou povídek je pilot – průzkumník Bernhard Rordin, jenž je na začátku svými nadřízenými vyslán na sebevražednou misi. Jeho úkolem je prozkoumat statisíce let opuštěnou planetu, jejíž povrch pokrývají pozůstatky jakéhosi dávno zapomenutého galaktického impéria. Kdyby hrdina tušil, co ho čeká, jeho už tak malé nadšení by kleslo až někde k absolutní nule.

Hlavní počítač planety už z nudy dávno zešílel (počítačová senilita je strašná věc) a dal se na čtení brakové literatury. Planeta je teď plná těch nejstrašlivějších kreatur z hororů, kovbojů s proklatě přesnou muškou, zdravotních sester čekajících na toho pravého muže, statečných fantasy hrdinů a podobných zhovadilostí. Příchod Bernharda proto šílený hlavní mozek vítá jako milé zpestření…  Ve chvíli, kdy hrdina přistane na povrchu, nasedá čtenář do vozíku, který se jako pouťovým palácem kuriozit žene vpřed smrští gagů, vtipů a bláznivých eskapád, které Bernhard prodělává. Autor, ideové dítko dekadentních, antikonzumních a pacifistických šedesátých let, nešetří nikoho, ovšem  hlavně se strefuje do stupidní vojenské mašinérie. Výsledkem je jeden z nejdrsnějších protiválečných pamfletů, jaké jsem kdy četl, jenže jde o pamflet úžasně zábavný a vtipný, sršící legrací a dnes stejně aktuální jako v roce vzniku.

Povídkou Bernhard Dobyvatel Lundwall navázal na úspěch Nic pro hrdiny a víceméně se drží v jeho intencích, ovšem výsledek je o něco slabší. Po „takřka zdařilé“ misi se Bernhard dostává na vězeňskou planetu s lákavým názvem „Plíživá smrtka“, kde má strávit zbytek svého mrzkého života pod dozorem sadistického seržanta Starého Držkouna. Nečekané přistání prastaré kosmické lodi mu však dává druhou šanci. Podvodem se vetře na její palubu, čímž začíná jeho anabáze po celé galaxie. Čekají ho dobrodružství se šílenými vědci, vyšinutými roboty, krvežíznivými vesmírnými piráty a starým známým, degenerovaným hlavním počítačem. Za to, že Bernhard vše ve zdraví přežije, vděčí jenom své podlosti, úskočnosti a smyslu pro přežití, jaký by mu mohla závidět i lodní krysa. Obě povídky mají mimo jiné společné i to, že se v nich nevyskytuje ani jeden kladný hrdina, ani jedna postava, jenž by nebyla nějakým způsobem psychicky deformována. Hlavní hrdina je prolhaný, egoistický a zbabělý. Rimmer z Červeného trpaslíka je oproti němu světec a génius… Ostatní postavy jsou na tom stejně, anebo ještě hůře. Takovou sbírku hlupáků, zabedněnců, šílenců, úchyláků a sadistů abys pohledal. Negativní povahové vlastnosti se nevyhýbají ani robotům a počítačům. K mým nejoblíbenějším literárním postavám patří šestinohý hmyzoidní „politruk“ Robodruh, sbírka a výkvět snad všech špatných vlastností. Jeho obrázek (autorem je Josh Kirby!) se tady někde potlouká.

Za zmínku určitě stojí, že Lundwall patří k prvním tvůrcům kvalitní humorné science fiction. Mnoho let před Terrym Pratchettem a Douglasem Adamsem (o Červeném trpaslíkovi nemluvě) ukázal ostatním, jak na to. Moc rád bych věděl, jestli výše zmínění nestoři britského humoru znali jeho díla a nakolik se jimi nechali inspirovat. U Adamse bych rozhodně řekl, že dost, ale ten se vydal trošku jiným, „holistickým“ směrem. Pokud má tahle kniha nějakou “chybu”, tak snad jen tu, že její obsah už naši čtenáři znají. Povídka Nic pro hrdiny vyšla v dobách, které dnes pamatují už jen ti nejstarší, ve sbírce Pozemšťané a mimozemšťané a Bernhard Dobyvatel vyšel před deseti lety v Ikarii, rozdělený na dvě části. A teď babo raď – pokud je máte doma, koupit, či ne? Pokud mohu posoudit, překlady jsou stejné. U jmen Železný a Švachouček není co dodat a co kritizovat. Pokud je však doma nemáte a naopak máte rádi kvalitní humor, můžete udělat jen jednu věc. Utíkat do knihkupectví a koupit si ji. Nebo ji nabýt jiným legálním způsobem. Kradení je přece hřích a navíc je trestné.