Možností, jak nahlédnout autorovi pod pokličku, potažmo do hlavy, není mnoho. I když se tomu dotyčný aktivně nebrání, jsou zájemci odkázáni na střípky informací rozesetých v rozhovorech, komentářích, nebo velmi vzácných autorských čteních. Autorů fantastiky, kteří vydali vlastní životopis, také mnoho není. Zvídaví čtenáři jsou tak odkázáni na jedinou formu, která umožní poodkrýt závoj tajemství autorovy tvorby, a to je soubor povídek mapujících jeho tvorbu.
 |
Polská autorka Maja Lidia Kossakowska je českým čtenářům známá hlavně jako autorka dvou dílů kvalitní fantasy Řád Kraje Světa a poněkud nedoceněné „nebeské“ fantasy Rozsévač větru. Víc než množství vydaných knih tak na ní zaujme fakt, že je manželkou Jaroslawa Grzedowicze, autora známého cyklu Pán ledové zahrady.
V souboru povídek Pouta krve autorka představuje svou hororovou povídkovou tvorbu prakticky od debutu (Moucha). Každému příběhu předchází několik vět o pozadí jeho vzniku a můžeme tak porovnávat texty nejen podle roku vzniku, ale i podle toho, jestli byly spontánním nápadem autorky, nebo byly psány s již předem známým cílem (literární soutěž, tematický sborník).
První příběh (Moucha) je autorčiným povídkovým debutem. Vypráví snový příběh otce, jehož láska k dítěti vede k vyslovení přání, které nemůže skončit jinak než tragicky. Snová forma vyprávění je autorce vlastní, což dokazuje hned v několika dalších dílech, jako třeba Diorama, což je volné pokračování úvodního příběhu.
Kromě života a smrti se spisovatelka často věnuje i tématu náboženství. Žádného čtenáře nenechá vážným povídka Schizma, ve které si Kossakowská hraje s myšlenkou, jak by vypadala církev, která by jako svého boha uctívala nakupování. Hodina povinného sledování reklam denně místo modliteb může znít zprvu komicky, ale mrazení v zádech se do konce rozhodně nezbavíte.
V nejdelší povídce Zrcadlo nás autorka zavede do světa za zrcadlem, který je osídlen démony. Obyčejný člověk, který do tohoto světa pronikne, má jen malou šanci na přežití. Přes výborně budovanou atmosféru, znatelně inspirovanou i mistrem hororu Barkerem, je na ní cítit nejistota v ději. Ten je uměle natahován a ukazuje tak, že autorčina síla spočívá více v kratších, ale o to ucelenějších dílech.
Jak je vidět, záběr fantazie Maji Lidie Kossakowské je široký. Na povídkách je znát postupné zlepšování řemesla a zlepšování práce s námětem. Tam, kde první díla působila trochu neohrabaně, již pozdější povídky plynou nerušeně. A leckterý námět by unesl i románový rozsah, který zvládá autorka velmi dobře.
Pouta krve uspokojí jak milovníky hororových příběhů, tak ty, které již autorka oslovila svými dřívějšími pracemi. Pokud jste s M. L. Kossakowskou ještě neměli tu čest, sbírku mohu jen doporučit. Odhalí vám její tvorbu v celé své šíři a další její knihy si pak budete o to více užívat.
| 70 % |
|
