Nepohádka – Renčín Pavel

Román je zasazen do dvou dějových rovin. Hlavní linie příběhu je poměrně jednoduchá a její variace již byly mnohokrát úspěšně zpracované. Do pozornosti se dostává novinář Jáchym a jeho malý syn Petr, který v nemocnici pomalu umírá na leukémii. Zatímco Petr nevzdává svůj boj na lůžku, jeho otec s přispěním náhody bojuje za jeho uzdravení poněkud netradičními prostředky. Na scéně se totiž objevují skřítkové, s jejichž pomocí se mohou problémy vyřešit. Hlavní dějová linie však působí jako nosná konstrukce, která spojuje jinak velmi roztříštěný zbylý obsah románu. Další dějová linie a spousta epizodických scén se totiž odehrává i v říši skřítků.

Dějová roztříštěnost je asi největší vadou románu, která ke konci snižuje zážitek z četby. Renčínovi jako by dělalo velký problém navazování na předchozí události. Místo toho se vrhá do dalších a dalších epizod, které přinášejí na scénu další a další postavy. Oněch „důležitých skřítků“ je nakonec zbytečně mnoho. Určitě nejenom mě začali splývat. Všechna ta spousta událostí ve skřítčí říši sice velmi pěkně dotváří celkový obraz a atmosféru, ale autor se rozhodně měl snažit spojit je v jednu plynoucí dějovou linii, která by se s tou hlavní o Jáchymově hledání léku pro Petra pravidelně střídala.

Tím jsem si na začátek odbyl to nejtěžší a zbývá ještě spousta prostoru pro chválu. Hlavní zápletka totiž sice není zrovna originální, zato po celém románu je rozeseto nápadů… až hanba některým fantasy spisovatelům. Autorova nadšenecká tvořivost udržuje pozornost čtenáře po celých těch více než 350 stránek. Tím, že autor zasadil své dílko do dvou značně odlišných prostředí, získal široké manipulační pole pro práci s rozsáhlou škálou témat, aniž by v příběhu vypadaly nepatřičně. Vzhledem k základní premise románu, že se jedná o pohádku „trochu jinak“, je celkem logické, že autor v dobrém smyslu slova zneužívá pohádková témata i ke glosování současných společenských nešvarů včetně politiky, konzumního života a světa médií a reklamy (kde autor sám profesně působí). Neplatí to doslovně, ale příhody z pohádkové říše jsou spíše hravé, veselé, až zdravě infantilní. Naopak naše realita, zosobněná Jáchymem a prostředím Prahy, se zdá být chmurná, teskná a skřítčí říši protikladná.

Méně zdařilá se jeví snaha napsat román „pro každého“. To prostě ani při nejlepší vůli, talentu a snaze nelze. Zvláště zpočátku není vůbec jasné, komu je příběh určený a komu se nakonec kniha jako celek může líbit nejvíce. Nejde ani tak o to, že vedle sebe stojí témata pohádková i ta pro dospělé. I dospělí čtou občas knihy určené dětem. Jde spíše o to, že Renčín někdy až zbytečně vysvětluje a zjednodušuje čtenářovi chápání textu, zatímco výsledek působí spíše jako literatura pro starší. Objevuje se mnoho témat, ke kterým musí mít čtenář alespoň základní ponětí o historii, politice, mezilidských vztazích a světě kolem sebe vůbec. Zatímco je poslední dobou stále častější, že zvláště ve filmových pohádkách (Lilo a Stitch, Hledá se Nemo…) se snaží tvůrci do příběhu propašovat narážky, kterým dítě nerozumí (ani netuší, že by jim mělo rozumět), ale pobaví rodiče, kteří trpělivě s dítětem sdílejí zážitky z pohádkového příběhu, v Nepohádce je těchto narážek a dítěti nepochopitelných scén naopak více než těch ryze pohádkových, určených pro malé děti. Nepohádka tak nakonec není určena všem, naopak si vyžaduje čtenáře svého. Spíše staršího (neříkám nutně dospělého) a s vřelým vztahem k pohádkám. Takového, který je nejen ochotný přemýšlet, ale zároveň nemá z infantilních příběhů osypky. Všem ostatním prostě budou některé scény připadat nudné nebo nevhodné nebo zbytečné.

Hlavní dějová linie o Jáchymově hledání léku pro Petra, která vede Prahou, Plzní i Krkonošemi, nese prvky tzv. městské fantasy. U nás tento specifický subžánr není tolik známý, zato jeho světově asi nejproslulejšího zástupce, Neila Gaimana, zná u nás velké množství čtenářů. Proto bývá zvláště k jeho Nikdykde Nepohádka přirovnávána, ale tohle srovnání značně pokulhává. I Renčín si pohrává s ideou, že se kolem nás, v ulicích, kde každý den chodíme, odehrává něco, co nevidíme. Renčínovo pojetí je však mnohem pohádkovější a na rozdíl od Gaimana je jen jednou z podmínek pro vybudování zápletky, nikoliv jedním z hlavních smyslů příběhu. To už se Renčín více blíží Komenskému Labyrintu světa a ráji srdce, kde si shodně s Jáchymem hlavní postava nasazuje „růžové“ brýle (resp. u Komenského sundává).

Myslím, že Nepohádka nezklamala. Má své dětské nemoci – roztříštěnost, nedotažené zápletky, přebytečné scény -, ale celkově je po těch několikaletých úpravách text na český debutový román příjemně zralý, velmi čtivý a oproti značné části fantasy tvorby nepůsobí zdlouhavě. Přehršel malých nápadů, vtípků, smysluplných úvah i pěkně budovaných pasáží je rozhodně pádný důvod, proč si Nepohádku přečíst. Román však zdaleka nedosahuje kvalit nejlepších Renčínových povídek. Proto jsem velmi zvědavý, jak se nabyté zkušenosti projeví při vzniku dalšího románu. Autor zatím žádný neohlásil, tak se necháme překvapit. Rozhodně mě přesvědčil, že má dostatek talentu i schopností jak na pohádku, tak na román pro dospělé. Zlatá střední cesta však nese jistá úskalí, kterým se tak úplně nevyvaroval – nebo že by to spravil druhý díl?