neoAddix – Grimwood Jon Courtenay

V románu neoAddix se vám dostane víc, než jen letmého nahlédnutí. Vítejte v nepříliš vzdálené budoucnosti, která je, pravda, mírně odlišná od naší reality (Francii vládne rodina Bonaparte), ale přesto znepokojivě rozpoznatelná.
Svět románu je moderní džunglí, kde místo bažin najdete městské slumy, místo lián videokamery a místo napajedel drogová doupata plná překupníků. Tupou zvěř nahradili bezvýznamní lidé, kolečka mašinérie, o jejíž existenci se raději neodvažují uvažovat. Lidé, kteří před vědomím, že jejich životy jsou jen otázkou ceny pro lidi, o kterých ani neslyšeli, utíkají do světa masové zábavy, nových nábožensko-technologických kultů a drog.
Protože můžete předělat svoje tělo, zbystřit smysly a zrychlit reflexy, ale přirozenost zůstane stejná. Slabší bude pozřen silnějším. Ve světě těla i ve světě ducha. Vítejte v kyberpunku, vzor 1997.

Samo o sobě by tato vize bezútěšné budoucnosti, plné technologických zázraků propojených přímo s lidským tělem a myslí, pro zařazení knihy do žánru kyberpunku nestačila. Ale její další aspekty se o pozitivní identifikaci postarají spolehlivě.
Předně je třeba si uvědomit, že příběh není to nejpodstatnější (a tedy neberte vážně anotaci na knize samé – styčné body s příběhem tam jsou, ale opravdu jen styčné). Ten je pouze záminkou pro objevování světa. Objevování zezdola, prostřednictvím hrdinů, kteří svůj svět nevytvářejí, ale kteří jej doslova žijí. Lidí vzešlých z ulic a ghett, držících ruku na tepu událostí a změn. Novinářů, hackerů, pokoutních vědců, dealerů drog i víry, padlých toužících dostat se opět k pramenu Moci i experimentálních bytostí složených z nul a jedniček.
Není důležité poznat krále, ale království. O politice nemluvme, protože ta je pouhou hrou těch, co vládnou. Mluvme o umění, o vědě, o víře a zábavě. O tom, co skutečně hýbe lidskými životy, o něčem, co není pouhým vzdáleným konstruktem někde na Síti, ale co se nalézá přímo před vámi. O bytostech, které vám vyrvou vnitřnosti pomocí nože s biomolekulární čepelí stejně jako pomocí vlastních rukou z prosté potřeby.
Svět je džungle. Džungle, z které není úniku. Tokio, Londýn, Paříž. Myslíte si, že Big Ben pořád zvoní? Že věž pana Eiffela stále stojí? Možná, ale koho to zajímá? Všechna místa na Zemi splývají pod nánosem technologie, všudypřítomné špíny a páchnoucího masa těch, co to už vzdali. Jistě, za houštinou odpadních kontejnerů možná rozeznáte evropské nebo asijské prvky a v centu budou paláce bohatých okázale předstírat, že kultura neutekla do virtuálního všehomíru, ale lidem to bude jedno.
Podívejte se na postavy románu – Japonec se nepotřebuje adaptovat na Afriku, Angličan na Paříž. Jen změní šaty, ale svět je pro něj stejný. Na pohled barevný od diod a neónů, ve skutečnosti v barvě kabelové šedi a optických drátů.
Ten svět je zatím jen fikcí, ale fikcí, která se může naplnit až děsivě rychle. Grimwood navíc ctěnému čtenáři během jeho exkurze ukazuje dostatek prvků, aby si uvědomil, že noční můra budoucnosti vyrůstá ze snů a vizí přítomnosti. Kenzo, Dior, Versace, ale i Coca Cola, Volkswagen…symboly naší doby fungující i v autorově fikci. Další prvek kyberpunku, s nímž je třeba počítat – spodobněného světa se můžeme bát a nenávidět ho, ale musíme ho chápat a být v něm schopni fungovat. A to u neoAddixu jsme.

S tímto kyberpunkovým užíváním dobových symbolů při budování něčeho, co bychom mohli vzletně nazvat futuristickým retrem, se ovšem autor nespokojuje. Jeho svět je totiž nejen technologický, ale také mystický – dotahuje tak k logickému konci kyberpunkovou oslavu technologie a oproštění mysli od těla, které toto umožňuje. Pokud Gibson a další klasičtí kyberpunkoví autoři hledí ve svých dílech na přítomnost, v náznacích pak do nepříliš vzdálené budoucnosti (měřeno vždy v hranicích vnitřního času konkrétních děl), Grimwood se kochá pohledem na minulost, kterou jeho svět pohltil, přerostl, ale zcela nestrávil. Na minulost, která v podobě temných mystických rituálů a nadpřirozených variant na technologií vylepšené homo sapiens čas od času vyraší z hrobek a tunelů pod městy a dokáže, že má stále sílu drtit a ničit, ale i okouzlovat.
A tak se hrdinové knihy oddají zásadním změnám v prostředí církve Genetiků a při obřadu padouchů zaslechnete latinu i řečtinu a je vám evokována doba křižáckých tažení. Minulost je krev, přítomnost kyberprostor. Ale obojí slouží přenosu dat a obojí je smrtelné.

Grimwood své balancování na rozmezí kyberpunkové vize a noční můry zvládá se ctí, nikoliv ovšem beze ztrát. Jeho fascinace světem, kterému dal vzniknout, vede k tomu, že v okamžiku zakončení hlavní dějové linie se sice čtenář může cítit uspokojen finálním rozuzlením, ale rozhodně ne nasycen informacemi o fiktivním světě a mnozí možná zjistí, že knihu nedočetli až na konec kvůli výsledku boje těch ne úplně hodných (v prostředí, v němž se román odehrává, byste bílou barvu hledali marně) proti starému upíru Sabatinovi, ale kvůli všem těm výjevům, poznámkám na okraji, které před jejich zraky vytvářeli chiméru budoucnosti, která děsí i fascinuje.
Autor nadržuje prostředí i díky práci s vypravěčem. Tím je vševědoucí cynický komentátor všeho dění, který neváhá svou vševědoucnost dokázat a ušetřit tak něco prostoru knihy pro další a další zajímavé detaily světa.
Jenže i když tento zdánlivě neosobní přístup nesedne každému a přehršel detailů vede ke zvýšené náročnosti čtení, nemění to nic na tom, že pro ty, kdo se začtou, se kniha stává těžce návykovou drogou. Ještěže medailonek autora slibuje další dávky. A dokonce ze stejného prostředí.

Autor je externím redaktorem internetového magazínu Splat.