Královský prokurátor Klopp Yggredd opět zasahuje, tentokrát na stránkách více než čtyřsetstránkového románu. A právě v rozsahu knihy zřejmě tkví zakopaný pes. Dokud si vyšetřovatel řešil své případy ve svižných povídkách, bylo to příjemné oddechové čtení. Na čtyřiceti stránkách vás nezavalí nekonečná přehlídka postav, neztratíte se v tunách pobíjených nepřátel (i přátel) a akční scény se nemohou donekonečna opakovat až k úplnému vyčerpání postav i čtenáře.
Nadějný mladý autor Alex Drescher si tentokrát ukousl větší sousto, než stačí on i čtenář strávit. Předchozí kratší texty byly osvěžující: drsná škola překlopená do pseudohistorické epochy zhruba sedmnáctého století. Jistě, můžeme se bavit třeba o tom, zda postavy v jeho povídkách neuvažují příliš „moderně“, zda nepoužívají slovník dnešních dnů. Já osobně vystavuji autorům v textech tohoto typu bianko pardon: archaismy by mě naopak rozptylovaly a hluboký dušezpyt lidí před několika sty lety spíš rušil.
Jenže román se neliší od povídky jen větším počtem stránek. Autor musí být neustále několik délek před čtenářem, pointy dílčích zápletek překvapivé a nové postavy na scéně se od těch původních musí lišit něčím víc než jen jménem.
A právě tohle mi v románu s lákavým názvem „Není jiných cest“ schází. Karty jsou jasně rozdány už od začátku: Moci(a peněz)chtivá horní vrstva, zparchantělá lůza a tajemný cizinec, který přijel jen proto, aby si z celého království udělal svoji soukromou výnosnou pokladničku. Proti němu jen čím dál osamělejší Klopp Yggredd. A nade všemi král, který jakoby z oka vypadl svému předobrazu z Pyšné princezny. Posuďte sami – televizní král chce osvobodit z vězení starou chůvu, a nabídne jí proto pilník. Ten knižní zachrání svého prokurátora před trestem smrti náborem do armády za použití už dávno zapomenutého paragrafu.
Na druhou stranu – pasáže, ve kterých autor s pobavením rozebírá fungování Kněžegradu po právní i obchodní stránce, patří v knize k těm nejlepším. Občas nám dokonce úsměv zmrzne na rtech, protože mnohé zde popsané principy známe i dnes. Ze stránek novin a často i ze svého okolí. Není ale právě tohle to největší plus?
Naopak za největší mínus považuji přímo rakovinové bujení akčních a ještě akčnějších scén. Když na začátku děsí město zmrtvýchvstalý vetešník, je to v pořádku. Když si hlavní záporná postava pořídí smečku nemrtvých naz´haalů, je to stále v logice věci (i když mi jejich název neustále asocioval pomocníky daleko slavnějšího temného pána, Sauronovy nazghůly). Když se ale celé hlavní město změní v bojiště všech proti všem, zombií se tu náhle prohání několik pluků a někteří nemrtví jsou víc nemrtví než ti druzí…
Stále se zvyšující rachot střelného prachu, třeskot mečů a skřípění pařátů větší pozornost nevybudí. Naopak, začne nudit a uspávat. Maně jsem si vzpomněla na možná nejsugestivnější popis bitvy, jaký jsem kdy četla: Andrzej Sapkowski a jeho bitva u Brenny v posledním díle zaklínačská ságy. Z bitevního pole z úhlu pohledu felčarského půlčíka mrazí i po letech.
A co už působilo v druhé půlce knihy téměř úsměvně, byla hypertrofie nemrtvých. I kdybychom vzali všechny zombie-filmy, které kdy byly natočeny, takovou přehlídku oživlých mrtvol, jakou nám nabízí Alex Drescher, bychom dohromady nedali.
Sečteno a podtrženo: méně by bývalo více, minimálně v popisu mlýnku na maso, který hlavně v druhé půli už zabírá většinu textu. Ušetřené stránky mohl autor věnovat třeba motivaci postav, které se bitevní vřavy vrhají. Co je přiměje jít do předem ztraceného boje, jaký je jejich vztah k hlavnímu hrdinovi a co pro ně představuje smrt?
Aby však celý soud nevyzněl příliš negativně: Klopp Yggredd je zajímavě vystavená postava. Pokud se královský prokurátor bude napříště pohybovat v kulisách, které historické drsné škole příslušejí (čti – nebude zachraňovat celý svět, ale soustředí se na řešení jednoho přiměřeně rozsáhlého případu), budu se na jeho příběhy opět těšit.
Zrovna nedávno jsem Není jiných cest dočetl a bohužel musím souhlasit s recenzí. Až na to, že pro mě už předchozí příběhy byly na hraně zábavnosti/nezábavnosti a do čtení tohohle dílu jsem se musel trochu nutit.Méně je někdy opravdu více. Ve všech těch bojích, různých druzích nemrtvých a spousty spíše pouze načrtnutých charakterů s podobnými jmény se člověk skoro až ztrácel.