Nekromantovy kroniky 1 – Mystik – Martin Gail Z.

Abych si zachránil dojem serióznosti po tak neseriózním perexu, rád bych předznamenal, že ač název slibuje mnohé, kniha náleží spíše mezi žánrový střední proud. Ale hezky od základů, tedy od příběhu.

Na prvních stránkách poznáme Martrise Dreykea, vnuka slavné kouzelnice Bavy K’aa a druhorozeného syna krále Margolanu. Starší bratr Jared je Martrisův pravý opak, vzteklý, sadistický, zlý. Ještěže má Tris (jak se Martrisovi říká) dalšího sourozence, sestru Kait, s níž si rozumí víc než dobře – do doby, než ji Jared nechá zabít, společně se zbytkem královské rodiny. Podporován mágem Foorem Arontalou podlehne touze po moci a chopí se trůnu. Tris je svědkem vraždy svého otce-krále, sestru nalezne smrtelně zraněnou. Šok v něm objeví skryté magické nadání a povolá zpátky Kaitina ducha (jehož ovšem uvězní Arontala ve svém „Lapači duší“).
Následuje útěk z paláce a boj za záchranu království. Martrise provázejí jeho přátelé – kapitán stráže Sorterius, bard Carroway a bývalý žoldnéř Harttuck. Kromě lidských společníků křižují jeho cestu i duchové. Ať už chtějí pomoci, či sami žádají spasení, objevují se s tím, jak Tris odhaluje stále více a více ze svého magického nadání.
Později se ke skupině připojí pašerák Vahanian, který Martrisovi pomáhá i přes neustálé štiplavé poznámky.

Asi ve čtvrtině knihy rozehrává autorka další dějovou linii. Týká se Kiary, princezny isencroftské, které se kdysi dávno zjevila sama Bohyně a která si má v budoucnu vzít Jareda. Spojení s Margolanem by znamenalo konec jejího království, proto je Kiara vyslána na pouť do Westmarchské knihovny, kde by měla získat cenné rady. Ale tím raději s popisem skončím, abych neprozradil příliš, a honem k podstatnějším věcem.

Začátek knihy pro mě postrádal důležitou věc – a sice čtivost. Děj není ničím překvapivý, lze říci, že místy působí až naivně. Člověka chtě nechtě přepadne pocit, že tohle četl tisíckrát v jiné obdobě. Rozhovory mi přišly strojené, až příliš „oficiální“, bez špetky uvolněnosti. Autorčin styl patří mezi ty popisnější, což rozhodně nevadí, avšak nemá žádný specifický rys, jenž by ji odlišil od zbytku světa.
V prvních kapitolách máte dojem, že jasně vidíte stužku, dle níž se děj povine. Později začne být příběh naopak zajímavější, „tohle-už-tu-bylo“ efekt překryje mlha, objeví se více postav, více možných zápletek. Byť stále jde o příběh mladíka, jenž na bedrech nese osud celého království, nebije tento fakt tolik do očí. A díky Bohu za Vahaniana! Některé jeho poznámky čeří kalné vody dialogů, dodávají potřebnou jiskru, a tedy i chuť pokračovat se čtením.
Postavy taky neomráčí originalitou. Martris jako hlavní hrdina je skromný, čestný, dobrý, mírumilovný, častokrát pochybuje o svém těžkém úkolu. Harrtuck zastupuje typického vojáka, který za žádných okolností neodkládá svoji špinavou vestu a netyká si s životem u dvora. Vahanian zase všemi mastmi mazaného kriminálníka, jenž se přidá ke skupině pod příslibem odměny, ale postupem času (i přes námitky) se ukazuje, že mu ani tak nejde o výdělek jako o službu dobré věci a pomoc přátelům. Kiara je typická žena-bojovnice: překrásná, inteligentní, přesto šikovná s mečem, předurčená vést svůj národ. Bard Carroway působí jako taková třešnička na dortu, hudebník s loutnou nesmí chybět.

Obálka je stylově leskle-stříbřitá, s pěkným obrázkem ducha (aspoň doufám, že je to duch) na přední stránce. Text vzadu by potřeboval výraznější barvu, šedá na podkladě poněkud zaniká, musíte hodně napínat zrak, abys rozpoznali jednotlivá písmena. Mezi pozitiva bych určitě zařadil mapu, tradičně na prvních stránkách knihy. Působí skromně a názvy míst nejsou přeložené, ale věřím, že i člověk, který zná angličtinu jen z výkřiků turistů na Karlově mostě, si s překladem poradí.

Hlavní problém díla bych viděl v tom, že nepřináší nic překvapivého. Většina knih zpracovává stejná témata, a snad ve všech můžete najít něco, co by se dalo označit za klišé, máte-li chuť rýpat. Rozdíly mezi dobrým a průměrným mohou dotvářet drobnosti. Zvláštní styl vyprávění, jiný osobní přístup autora, zábavné rozhovory, dynamická akce… Dala by se vyjmenovat spousta věcí. Pokud je přítomna alespoň některá z nich, příběh vás strhne a zapomenete na veškeré žánrové stereotypy. Slyšeli jste někdy názor, že číst knihu je jako vést rozhovor? Určitě ano. Pokud rozprávíte s lidmi, někteří z nich vás vytočí svými odvážnými názory, jiné oceníte za smysl pro humor, jiných se třeba štítíte a nerozumíte si s nimi. Číst Mystika je jako vést rozhovor s člověkem, jenž opakuje co někde/někdy/od někoho slyšel a přidává strašně málo ze své osobnosti.
Kdyby šlo o první fantasy, kterou bych přelouskal, možná bych měl jiný názor, nevím. Ale nehledě na výše uvedené, jsem zvědavý, jak se celá série bude nadále proměňovat. Co třeba vývoj autorky? Nepřijde nakonec s něčím novým? Nenabere děj větší spád a švih? Ještě budu klást otázky a rád si počkám na příští odpovědi. A potom buď převládne zklamání nad ztrátou času, anebo jej nahradí zcela nový pocit – milé překvapení.