Nejlepší science fiction a fantasy 2010 – Strahan Jonathan (ed.)

V úvodníku editora se Jonathan Strahan vrací k sumarizaci roku 2010 a přirozeně se dotýká tématu, které hýbe literárním světem všech žánrů – elektronické vs. klasické knihy, papírové časopisy proti e-zinům, a i když si v další části úvodníku lehce stýská nad nepřílišnou početností antologií fantastiky, i tak musí být čtenáři jasné, že pro výběr toho nejreprezenta­tivnějšího musel mít práci téměř stejně náročnou, ba i více než Popelčini holoubci, kteří oddělovali hrášek od prachu.

Svazek otevírá povídka Hannu Rajaniemiho Žalozpěv za mladého losa. Ve světě, kde zbylo pár lidí a ostatní se odstěhovali nad planetu, kde zvířata mluví a neživé věci náhle ožívají a jsou nebezpečné, se samorost Kosonen a jeho mluvící medvěd snaží přežít, jak se dá. Vize bizarního světa, kde je všechno možné a kde vás může zabít zdánlivě nevinná kupa šrotu nebo poněkud uražený synek s božskými schopnostmi. Severská nálada, která dává povídce osobité kouzlo, a jen letmé náznaky děje však nemusí sednout každému.

Láska k rodině a motiv cesty v povídce Pravda je jeskyně v černých horách od Neila Gaimana jsou sice velmi silnými hybnými momenty, jenže Gaiman se s nimi nevypořádává nijak originálně. Malý muž s velkým osobním posláním je též zajímavá postava, úvahy nad dobrem a zlem také, ale cesta z bodu A do bodu B je prostě až příliš prostá. Což je u autora, který jinak bývá originální až dost, velká škoda.

Sedm umělých sexy kovbojů Sandry MacDonaldové se blyští a jiskří jako vločky na závěji, do kterých se opřelo slunce, a jsou ostré jako břit krasobruslí. Celý text je prosáknut hravou erotikou, sympatickým humorem a v reálu sice nepříliš veselým, ale zde zábavně podaným obrazem života jedné ženy, jejích robotických milenců, který je každý jiný, a i nadějí v podobě druhé šance, která se sice nejprve netváří bůhvíjak atraktivně, ale nakonec je samozřejmě dychtivě lapena všemi deseti. Kdo z nás by nechtěl vyfasovat život navíc?

Prosím jednoho Flemminga s Barriem, protřepat, nemíchat, poručil kdosi Sarah Rees Brennanové a ona poslechla. Špion, který nikdy nevyroste, Peter Pan v Tajné službě Jejího Veličenstva, plnící ty nejtajnější a nejnáročnější úkoly, a jeho banda útočných víl, v roli záporáka roztomilé překvapení a možná přijde i bílá kočka!

Někdy je možná bezpečnější potlačovat svou přirozenost, ale co pak z toho života člověk má, nastiňuje Holly Blacková ve své krátké povídce Aarne-Thompsonova taxonomická revue. Může to chvilku trvat, než najdete svou „krevní skupinu“, ať už jsou to chovatelé koček, nerdi anebo lidé se zvláštními schopnostmi. A to i když jste vlkodlačí dívka s obrovskou touhou prorazit ve showbyznysu.

Pro milovníky konspiračních teorií a beraních hlav, ochotných pro rozluštění záhady dojít až na okraj možného, je povídka Pod Venušinými měsíci od Damiena Brodericka jako stvořená. Příběh muže, který uvízl na Zemi, ale má obrovskou touho se vrátit na Venuši, kterou jakási záhadná mimozemská síla terraformovala, vzpomínky na místo, kde již byl a zatím se tam nemůže vrátit, plus brilantní konverzace s umírajícím přítelem, vynikajícím badatelem v oblasti záhad, a racionální prvek v osobě psychoanalytičky, která má milého hlavního hrdinu udržet v mezích normálnosti, ale jaksi se jí to nevede, tvoří velmi atraktivní koktejl a hlavně je zdvořilou poctou všem těm luštitelům záhad, na které valná většina populace kouká jako na cvoky a oni zatím můžou mít jako jediní pravdu.

Podělanou práci dělal asi ve svém životě minimálně jednou každý, i Joe Abercombie. Člověk už jakmile dostane instrukce, tak cítí, že je tam milion a jeden důvodů pro to, aby se něco zvrtlo, ale když není jiné nazbyt, takovou fachu vezme a nakonec je z toho jako v tomto případě celkem dosti zábavná řezničina se sympatickou bandou rabiátů v hlavní roli.

Robert Reed nechává svého Jediného potulovat se jak vně, tak uvnitř své tak oblíbené Největší lodi, Gormenghastu kosmických rozměrů, plné různých kultur, světů a konstrukcí. Jediný, zbaven vzpomínek na to, odkud pochází, avšak díky své unikátnosti časem i trnem v oku různým badatelům z nitra lodi, se po tisíce let snaží dobrat smyslu vlastní existence, protože stejně jako většina obyvatel Lodi je obdařen dlouhověkostí a navíc i úžasnými schopnostmi, ale ani ty nedokážou zabránit konečnému rozsudku nad Lodí a její nevědomou posádkou.

Zavolat vám může kdokoliv. Kamarádi, rodina, omyl…anebo třeba i vaše předurčení, budoucnost, která na vás čeká, tak jako mladé studentce v kratičké črtě Jména vody od Kij Johnsonové. Zaperlí se jako kapka vody na ruce, sklouzne, a buď se ztratí na mokré vozovce, nebo převáží misky vah ohledně rozhodnutí se, co dál se svým osudem. I přes drobný rozsah je tato časovka svým originálním námětem velmi povedená.

Už z prvních vět povídky Theodory Gossové na čtenáře dýchne atmosféra meziválečné středoevropské smetánky, salónních povalečů, chutě absintu a dědických povinností. Mladý baronet si radši užívá světských radovánek, než by poslouchal svého otce, a tak je navštíven zvláštní gardedámou, která mu má doporučit vhodnou partii pro sňatek. Jenže do Krásenek se člověk, pokud je muž, velmi lehce zamiluje a ony, choulostivé a křehké, se nebrání. Stejně tak se není těžké ubránit lehkosti a melancholičnosti, s jakou Gossová tuto krátkou a pomíjivou lovestory meziválečného času líčí.

Nesnášíte svoje rodiče? Toužili jste od nich v pubertě na ten šup zdrhnout? Nejlíp někam hodně daleko? Mladá dcera kapitánky hvězdné lodi se pro toto přesně rozhodne a odpracovává si odpornou dřinu na nejodpornějším místě Sluneční soustavy s partou dalších rozhádaných puberťáků a jedním zmrzačeným astronautem. James Patrick Kelly své „hrdince“ Maryšce v drsné space opeře Plus Minus nic nedaruje, ale když se na lodi stane průšvih, i tahle parta sobeckých děcek se dokáže semknout a fungovat jako posádka za cenu nejvyššího obětování se. A hlavně, na svoje rodiče se zlobíme, jenže pak se ukáže, že jsme ve spoustě věcí naprosto stejní jako oni. Jak v těch špatných, tak v těch dobrých.

Muž, který má knihy, ale neumí číst, a žena která číst umí, ale nemá knihy. Muž, který truchlí za ztrátu svého milého, a žena, která se obětavě stará o domorodce na ostrově. Tito dva k sobě opatrně, nedůvěřivě nacházejí cestu v povídce Ellen Kushnerové Ten s noži. Jemná rytmika křehce se budujícího vztahu však nemusí pro přísnějšího arbitra vyvážit téměř mainstreamový styl povídky.

Ironická, drzá a nesmírně zábavná vize Coryho Doctorowa Dodgersové a dobrodružné promítání na Leicester square se velmi trefně naváží do souboje mezi nejen softwarovými piráty a dozorčími orgány nad legálností světa, ale medializací vůbec; hravý kyberpunk v té nejlepší tradici rozvádějící stávající technologie, v tomto případě trošku ad absurdum, i když na absurdní omezení jsou lidé občas až nemístně talentovaní.

Panenský let McCauleyho „Bellerophona“, příběh z pera Elizabeth Handové, také velmi dlouho klame tělem, skoro po tři čtvrtiny délky se jedná prostě jen o výlet tří bývalých kolegů za splněním zvláštního snu, získání materiálu pro rekonstrukci letu nejbizarnějšího letounu, který byl kdy postaven. O to více zarazí fakt, že fantastický prvek je do celého příběhu vpasován vskutku až na závěr, což opět nemusí každého nadchnout. Jako sonda do životů a duší malých lidí, kteří chtějí aspoň jednou zkusit udělat něco triumfálního, je však Handové povídka výborná.

Zázračná Aquilina je krátkým zamyšlením nad alternativou, kdyby magickou moc dostal do ruky muž stižený neuvěřitelnou sebestředností a ješitností a použil ji proti ženě, která se za něj prostě jen nechce vdát a navíc je ještě tak drzá, že věří v božstva, ve která muž ne. Pro příznivce popisných mučících scén bude jistě povídka Margo Lanaganové atraktivní, pro jiného může působit příliš krátce, neobsažně a zbytečně.

Kdybyste byli prvním člověkem, kterého kontaktovala mimozemská civilizace, jistě byste byli rázem slavní, psaly by o vás noviny, chodili byste do talkshow a vyšvihli byste se na žebříčku zájmu celého světa na první místo. Jenže hrdinka povídky Pat Cadiganové Chuť noci pro okolí působí spíše jako blázen, protože její „blízké setkání“ probíhá pouze v jejím nitru a navíc nepříliš příjemným způsobem, vypadajícím jako nová, neznámá nemoc.

Extrémně multikulti vizi rozhárané budoucnosti nám nabízí doyen kyberpunku Bruce Sterling. Jeho Hubitel hmyzu si dává inzerát navíc prokazuje, že někteří lidé si najdou místo na slunci vždycky, ať už tržní ekonomika funguje anebo se spláchne do kopru a nastane post fejsbůkovské sdílení světa. Sterlingův lehký styl hubitelova vyprávění navazuje klamnou představu, že to může být i zábavné, ale žádný systém není tak strašný, aby ten následující nemohl být ještě horší, takže díky, pane Sterlingu, za tohle připomenutí.

Mapa sedmnácti, výpověď dívky na prahu dospělosti, která musí řešit nejen své vnitřní konflikty, ale ještě se smířit s návratem marnotratného bratra, jeho záhadného přítele a vlastní, až nelidsky silnou vůlí. Christopher Barzak nevytyčuje žádná jasná pravidla, můžeme být na pochybách, zdali je Megina vůle nadpřirozená, nebo ne. Opět se tak jedná spíše o mainstreamovou povídku, která svoje postrčení do kamrlíku fantastiky dostává zase až na závěr a dá se říct, že opět trošku zbytečně, obstála by i bez něj.

V žánru zombie hororu je hrozně těžké něco nového vymyslet, ale ke cti Maureen McHughové nutno podotknout, že se o to ve svém Naturalistovi aspoň snaží, nejde lacinou cestou survival hororu, ale spíš badatelským stylem á la National Geographic a samotné zombíky nebere jen jako mátohy k odstřelu, ale jako nový druh divokých zvířat, vhodných ke studiu, tak jako se studují vlci nebo lvi.

Stejně jako láska v rodině, tak i nenávist v rodině může být nejsilnější ze všech. Sarah Gengeová v Otcových hříších nabízí náhled do civilizace, která je závislá na rozmarech zmodernizovaných vodních lidí, a skrze příběh syna, který zradil svou matku a svůj národ, avšak věří v usmíření skrze nenarozené dítě. Gengeová sice dokáže do textu vplést drobet jižanského temperamentu, ale sama povídka je na nějaké důkladnější vcítění se do hlavního hrdiny prostě příliš krátká.

Zase Venuše a tentokrát z pohledu dvou lidí „zvenčí“, ekoložky a jejího asistenta, kteří jsou pozváni na žádost místního Sultána mraků. Geoffrey A. Landis líčí velmi zajímavou alternativu osídlení zdánlivě neosídlitelné planety, politicko-rodinné svazky proplétající se v závislosti celou Sluneční soustavou, plus také neopomene příběh lehce okořenit drobátkem akce a vytváří jeden z těch výraznějších kousků v antologii.

Kratičká IteraceJohna Kessela nabízí možnost zlepšit svět. Po maličkostech, jenom jednu napsat do počítače a zítra ji máte. Jenže ani to se nemůže obejít bez vedlejších účinků, protože co? Dokonalý svět neexistuje.

Návod na to Jak pečovat o mládě vraždícího jednorožce v našem světě asi neuplatníme, ale aspoň si můžeme povídku Diany Peterfreundové užít jako reminiscenci na to, když jsme jako malí propašovali domů nějaké to zakázané zvířátko, abychom se pak o něj starali, opájeli se svým malým velkým tajemstvím a báli se, kdy to praskne. Navíc se hlavní hrdinka právě zmítá mezi názory vštěpovanými od rodičů a svým vlastním rozumem, láskou ke spolužákovi a nepříliš příjemným zjištěním, že je na vraždící jednorožce poněkud navázaná. Inu, puberta není žádný med v jakémkoliv univerzu.

Noční vlak Lavieho Tidhara je poctou samému mistru Gibsonovi, ale naštěstí nijak zbytečně upejpavá. Jedna prácička jedné nájemné vražedkyně/hac­kerky, typické prostředí asijské země, bizarní bio až kyberpunk, nějaká ta retrospektiva a relativně svěží tempo, tahle povídka fandy kyberpunku všeobecně urážet nemusí.

Jestliže je Zátiší Iana Tregilise pohádkou, tak víc, o moc víc takových pohádek! Půvabný příběh ženy schopné manipulovat časem a její sázce na jednu jedinou kartu, tedy přesněji jednoho jediného člověka, magické prostředí města, kam si Čas chodí jen odpočívat a vůbec zde nevládne, magické vynálezy na bázi hodin a smutný, takřka grimmovský konec… tady by naopak bylo škoda, kdyby byla povídka delší, všechno sedí na svém místě přesně jako ozubená kolečka v srdci hodinek.

Prostý souboj dvou mužů nadaných magií, ano, jen tohle je obsahem Amor vincit omnia K. J. Parkerové. Jenže roztomilá ostýchavost hlavního hrdiny a lehký, přesně usazený humor s jemným kritickým zamyšlením o moci silných nad slabými stačí k tomu, aby se mnich Framea nestal položkou k zapomenutí a autorka dokázala vytvořit jedno z nejsympatič­tějších dílek v celé antologii.

Máte rádi Carpenterovu Věc? A přemýšleli jste někdy o mimozemském nepříteli nejen jako o bubákovi na odstřel, ale o bytosti, která je stejně zmatená, vystrašená a rozčilená naší formou života? Pak nejste sami. Peter Watts se svým Věcem věnuje s něžnou péčí a vystavuje na veřejnost jejich pocity, pohnutky a myšlenky o lidské rase. Je možné, že až si tuhle povídku přečtete a pustíte si ten film znovu, budete se na něj pak dívat úplně jinak.

Tak co nám to tu ještě chybí…? Aha, steampunk. Genevieve Valentineová svým referátem z Výročního bálu pánů ze Společnosti zepelínských strojníků nejen pomocí vyprávění jednoho z nich ale i úryvky z novin a reklamních letáků sice krásně nastiňuje romantiku vzduchoplavců na přelomu alternativního devatenáctého a dvacátého století, kteří jsou díky své náročné práci pro lidi na zemi téměř jako mytické bytosti, ale opět díky malému rozsahu je možno mluvit pouze o náčrtu.

Člověk se zamiluje, dělá své milé, co ji na očích vidí, a ona ji ta mrcha pěkně zneužívá. Navíc ještě má tu drzost člověka po smrti zaklít tak, aby byl k dispozici na zavolanou, když si to bude ta proradná milenka přát. Není proto divu, že Paní, která rozsypala rudé květy pod královniným oknem, což je oficiální titul čarodějky Naevy, je pěkně nabroušená. Radikální vyznavačka ženské magie se tak toulá staletími, rozhořčena svojí nevděčnou láskou, zneužívána a vyvolávána nenáviděnými muži, až zakotví u další milenky, jenže i po staletí nabývané moudrosti se prostě v lásce nemusí vůbec dařit. Rachel Swirskyová se snaží vytvořit zajímavý příběh mága bloudícího věky, jenže Naeva je tak nepříjemná hlavní hrdinka, konzervativní fanatička, že vlastně nemáme ani proč jí v té lásce fandit.

Řemeslně jsou zvládnuté všechny práce na vysoké úrovni, o tom žádná, ale z devětadvaceti povídek reprezentativní ročenky mít ten pocit úžasu a tichou otázku na rtech „Kam na ty nápady ten člověk chodí?“ jen u šesti nebo sedmi z nich… buď jsme ty nejvýraznější ročníky Strahanových antologií prošvihli, nebo nás ještě čekají. Toto byl relativně dobrý ročník, ale bylo by báječné se v budoucnu dočkat nějakého skutečně skvělého.

Úvodní svazek ročenkové řady známého editora Jonathana Strahana nabízí čtenářům skvělou příležitost poznat kvalitu a rozmanitost současné angloamerické fantastiky ve velmi umně sestaveném výběru, v němž se bok po boku objevují nejen mistři žánrů science fiction a fantasy, ale i nadějní nováčci, jejichž práce u nás dosud neznáme. Těšit se můžete na až na drobné výjimky česky dosud nepublikované povídky. Chybět nebudou kratší práce dobře známých představitelů fantastického žánru: Neila Gaimana, Coryho Doctorowa, Jamese Patricka Kellyho, Geoffreyho A. Landise, Roberta Reeda, Bruce Sterlinga, Petera Wattse a mnoha dalších. Poznáte ale i slavná jména budoucnosti… Kniha je výběrem toho nejlepšího z roku 2010, dostane se vám tak sebrané smetany nejaktuálnějšího ražení v mohutném výběru talentovaného a cenami ověnčeného editora.

• Editor: Jonathan Strahan
• Překlad: Pavel Bakič, Aleš Heinz, Petr Kotrle a další
• Série: –
• Forma: paperback
• Počet stran: 608
• Cena: 459 Kč
• Vydal: Laser-books, 2011

Vendula Brunhoferová (redaktor)

vendula.brunho­ferova@fantasy­planet.cz

Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!

Kupte si Nejlepší science fiction a fantasy 2010 s 15% slevou (ušetříte 69 Kč).