Narrenturm – Sapkowski Andrzej

Slezsko:
Něm. Schleisen, polsky Šlask,  Území v JZ Polska a na SV České republiky. Od 6. století osídlováno slovanskými kmeny, od 10. století pod mocenským vlivem čes. státu. Ve 12. a 13. století se Slezsko rozdělilo na četná knížectví a probíhal kolonizace německými osadníky, podporovaná  knížaty a provázené následnou germanizací. Listinou Karla IV. z roku 1348 se S. stalo součástí české koruny, ale knížectví měla vnitřní nezávislost.  Za husitství zůstalo S. převážně katolické a postupně se vymaňovalo z čes. vlivu.

Zpracováno podle všeobecné encyklopedie Diderot, díl IV.

Sapkowski poprvé opustil žánr, v němž vyniknul, tedy fantasy, protože Narrenturm je románem historickým. Důvodů, proč se tak stalo, je asi víc. Snad snaha získat nové čtenáře, snad autorovy vyšší literární ambice. Ovšem, v románu se vyskytují i jisté prvky nadpřirozena, ale podle mého názoru  by se kniha bez nich asi docela dobře obešla. Proč je tedy použil, je těžké říci. Je možné, že je to povinná úlitba čtenářům fantasy. Tedy, Narrenturm je více historickým románem než fantasy. A ke cti autora je třeba říci, že se na psaní své knihy pečlivě připravoval. Sapkowski si sehnal velká množství podkladů a tak román stojí na pevných základech faktů, na níž se pohybují jeho hrdinové. I přes pečlivou přípravu se nevyvaroval drobných chybiček, ty by však měly v českém vydání zmizet.

Děj se odehrává v roce 1425, v neklidné době husitských válek, na území Slezska. Ve Slezsku je zatím klid a většina jeho obyvatel si stále žije své obyčejné životy. Nic jim nevadí, že jen o pár mil dál se odehrávají události, jejichž důsledky změní i jejich život. Samozřejmě, některým lidem již husitská vzpoura život zkomplikovala. Jedním z nich je mladý šlechtic Reinmar z Bielau, jemuž přátelé říkají Reynevan, který studoval v Praze, ale po událostech v roce 1415 musel odejít zpět domů.

Svůj klidný život si zpestřil malým milostným dobrodružstvím s Adélou von Sterczovou, manželkou jistého rytíře, toho času se léčícího ze svých zranění kdesi v cizině.

Idyla je rychle přerušena jeho bratry, kteří nehodlají nechat skutečnost, že jsou jejich příbuznému nasazovány parohy, bez trestu. Reinmar prchá a následuje velkolepá honička, při níž nešťastnou náhodu zahyne jeden z pronásledovatelů. Náš hrdina se ocitá ve velmi nezáviděníhodné  situaci… Na jednu stranu se touží vrátit ke své milé, ale na druhou dobře ví, co by ho čekalo, kdyby ho von Sterczové lapili.  Tento rozpor pronásleduje Reynevana stále a nejednou přinese velmi neblahé ovoce.

Další problém je v tom, že hrdina není žádný bojovník, ale učenec. Což není pro život na útěku ta nejlepší kvalifikace. Naštěstí mu má kdo pomoci, protože je mu přidělen ochránce, protřelý chlapík jménem Šarlej, jenž ho má doprovodit do relativního bezpečí, do Uher. Tam jsou jenom Turci… Šarlej je tak důležitá postava, že si dovolím přidat malý popis:

Demeritova tvář měla dost hrubé a dokonce by se dalo říci neforemné rysy. Ale byl to obličej živý, neustále se měnící a hrající celou škálou výrazů. Nos měl mužsky masitý a trochu křivý, nesoucí stopy dávného zlomení. Na podbradku byla  stará, ale dosud viditelná jizva. Šarlejovy oči, zelené jako sklo lahve, byly velice zvláštní. Když jste se do nich dívali, vaše ruka mechanicky zkoušela, jestli je měšec na místě a prsten na prstu. Znepokojená mysl běžela k ženě a dcerám, jenž jste nechali doma a víra v dívčí ctnost a cudnost  ukazovala celou svou naivitu. Najednou se ztrácela veškerá naděje na vrácení půjčených peněz, pět es v balíčku hracích karet přestávalo udivovat, pravá pečeť pod dokumentem začala vypadat zatraceně falešně a draze koupenému koni se náhle začaly ozývat podivné zvuky v plicích. Přesně tohle jste mohli cítit, když jste se dívali do Šarlejových lahvově zelených očí a na jeho tvář, v níž bylo určitě více z Hemese než z Apollona. 

Jenže cesta do Uher se jaksi zkomplikuje a vinou pošetilých činů  hlavního hrdiny se mění v jakýsi poznávací zájezd po celém Slezsku. Při něm se k nim přidá ještě mladý mnich Samson. Při své cestě vidí věci různé a setkají se s různými lidmi, dobrými i zlými, fanatiky i volnomyšlenkáři, s bohatými i chudými. Zdálo se mi, že celé kniha se odehrává v jednom schématu: cesta – setkání s pronásledovateli – útěk/boj – více méně zázračná záchrana v posledním okamžiku – další cesta. Výsledkem je určitý stereotyp. To bych zrovna od tak dobrého spisovatele nečekal. Snad to byl záměr, snad ne..  Malý příklad: Naši hrdinové si v poklidu jedou malebnou krajinou a diskutují o všem možném:

‚A trubadur Girauth de Corbeilh, shozený z hradeb Carcassone, to je také legenda? A Gaucelm de Pons, kterého otrávili kvůli nějaké pěkné vdané ženské? Říkej si co chceš, Samsone, ale ne každý paroháč byl takový blázen, jako  markýz Montferrat. Ten, když jednou našel v zahradě svou ženu, jak spí v náruči trubadura Raimbauta  de Vaqueras, je ještě oba přikryl svým pláštěm, aby neprochladli.´
‚To nebyla jeho žena, ale sestra. Ale zbytek se shoduje.´
‚A co potkalo Daniela Carreta za to, že nasadil parohy baronovi de Faux? Baron ho nechal zabít najatými  lotry, z jeho lebky přikázal vyrobit pohár a teď z něho pije!´
‚To všechno je pravdou´, kývnul hlavou Samson. ‚Ovšem až na to, že to nebyl baron, ale hrabě. A poetu nezabil, nýbrž uvěznil. A nenechal si vyrobil pohár, ale zdobený pytlík. Na  pečeť a drobné mince.´
‚Py…´ zakoktal se Reynevan‚ pytlík?´
‚Pytlík´.
‚Copak to, že jsi tak náhle zblednul, Reinmare?´ přidal se Šarlej. ‚Copak to, že by ti snad zdraví nesloužilo? Vždyť jsi pořád tvrdil, že velká láska žádá oběti. Jak se to říká: chci tě víc než království, víc než žezlo, víc než zdraví, víc než dlouhověkost a život… A pytlík? Pytlík, to je maličkost.´

Tohle je jeden z těch zábavnějších dialogů. V knize se setkáme s úvahami na různá témata, od smyslu života přes lásku až po náboženství. Hlavně náboženství. Je možné, že polské katolíky Sapkowski dost popudí, protože právě oni jsou terčem kritiky. Ale autor je nestranný a ani husité z toho nevyjdou úplně nejlépe. Popravdě, zdálo se mi, že toho filozofování je až moc. Tím spíš, že autor se asi chtěl pochlubit svou vzdělaností a erudicí a proto je text prošpikován latinskými citáty. Chápu, že ve středověku byla latina jazykem vzdělanců, ale co je moc, to je moc. Na konci jsou proto vysvětlivky, podobně jako Ve jménu růže, například. Ale život není peříčko a tak jsou naši hrdinové často dostiženi pronásledovateli. A těch je víc než, na konci knihy je honí, mimo von Sterczů, i mocná knížata nebo Svatá Inkvizice. Po takovém setkáni většinou následuje zběsilý útěk.

‚Dnes je tu výjimečně mnoho zbrojnošů a rytířů´.
‚Spousta. A podívejte, támhle přijíždějí  další´. Šarlej náhle zmlkl a hlasitě se nadechnul. Ze Stříbrnohorské uličky, vedoucí od Žalářnické brány, právě vjel na rynek  raubritter Hayn von Czirne! Šarlej, Samson a Reynevan nečekali. Vyskočili z lavice, chtějíc potají zmizet, než budou zpozorováni. Pozdě. Uviděl je sám Hayn, uviděl je vedle Hayna jedoucí Fricko Nostitz, uviděl je i Ital Vitelozzo Gaetani. Tomu poslednímu při pohledu na Šarleje vztekem zbledla huba, dosud opuchla a ozdobená čerstvými jizvami. V následujících vteřinách se na rynku městečka Frankensteinu rozlehly výkřiky a dusot kopyt. Za chviličku si už Hayn vylil zlost na hospodské lavici, rozbíjejíc ji na třísky údery sekery. ‚Chyťte je!´ ryčel na své zbrojnoše. ‚Za nimi!´
‚Tam!´ vřískal Gaetani. ‚Tam utekli!´
Reynevan utíkal ze všech sil, sotva stačíc Samsonovi. Šarlej  běžel vepředu a vybíral cestu, mazaně směřujíc do stále užších uliček. Pak se začali prodírat přes zahrady. Tato taktika se zdála být úspěšná, protože náhle přestal být slyšet klapot kopyt a ječení jejich pronásledovatelů. Vynořili se na Dolnolázeňské uličce, v niž byly příkopy plné zpěněné mýdlové vody a zamířili k Ziebické bráně. Od Ziebické brány právě přijížděli, lenivě se kývajíc v sedlech a rozmlouvajíc mezi sebou, Sterczové a s nimi Knobelsdorf, Haxt a Rotkirch.
Reynevan strnul jako zkamenělý.
‚Bielau!´ zařval Wolfher Stercz. ‚Máme tě, ty čubčí synu!´

Naštěstí spisovatel nenechá hrdiny zahynout a tak jsou vždy zachránění. Na můj vkus je těch zázračných záchran v poslední chvíli až moc. Nakonec ale štěstí dojede a oni se ocitnou v kobkách Narrenturmu, věže bláznů, jakéhosi středověkého blázince. A i s husity se setkají, ale víc už prozrazovat nebudu. Zatímco ve valné většině ostatní románů má hlavní hrdina už od počátku daný určitý úkol, jenž se snaží splnit, tady nic takového nenajdete. Ovšem, mimo toho, že si Reynevan snaží zachránit vlastní krk. Hrdinové jsou smýkání osudem a náhodou sem a tam a sami neví, co mají vlastně dělat. Byl podobně bezradný i autor? Rád bych věřil, že ne, ale jsem z toho dost na rozpacích. Jinak se mi kniha četla velice dobře. Někteří až příliš optimističtí jedinci ji sice přirovnával ke knize Baudolino Umberta Eca, ale já bych tak nadšený nebyl. Pokud bych chtěl Sapkowského k někomu přirovnat, nebudu chodit do daleké Itálie, ale zůstanu v Polsku. Autor totiž, dle mého názoru, kráčí spíše v stopách Henryka Sienkiewicze, velkého vypravěče. Třeba se Narrenturm stane Křižáky pro 21. století, kdo ví? Sapkowski se ukázal ve své obvykle dobré formě a je jasné, že překladatel nebude mít lehkou práci. Text je plný germanismů, latiny a je místy psán dosti archaicky, jak se mi zdálo. Také si myslím, že román  mohl být kratší, rozhodně by to prospělo čtivosti. Zvláštní pochvalu si zaslouží vkusná úprava knihy, v nakladatelství Supernova nikdy nic hezčího nevyšlo.

Rozhodně se těším na další pokračováni s názvem Boží bojovníci, jenž má vyjít příští rok. Kdybych měl této knize udělit nějaké bodové hodnocení, asi by dostala něco mezi 8 až 9 body.