Takřka přesně po dvou letech od vydání první části se čtenáři konečně dočkali. Čekání na poslední díl této rozsáhlé space opery bylo opravdu nekonečné a lidská paměť je děravá, takže před vynesením verdiktu nebude škodit menší rekapitulace.
Sérií románů s názvem „Úsvit noci“ se britský spisovatel Peter F. Hamilton dokonale trefil do gusta fandů science fiction, kterým začala kvůli záplavě fantasy chybět pořádná vesmírná opera. Návrat k tvrdé technické sci-fi sice nebyl kvůli silným mystickým prvkům tak úplný, ale hladoví čtenáři jeho cyklus vřele přijali. V sedmi knihách a na více než 3500 stranách mohli sledovat dramatické události, které hrozí úplným zničením lidstva. Nepochopitelná síla začne ovládat lidi a jejich těla začnou sloužit pouze jako schránky pro dávno mrtvé duše. Posedlí navíc mají takové schopnosti, o jakých se běžným lidem může jenom zdát. Žádosti o pomoc, adresované mimozemským civilizacím, se rovněž míjí účinkem. Xenoci dávají od lidí ruce pryč s tím, že si své problémy musí vyřešit sami. Doba si žádá hrdinu a ten opravdu přichází. Je jím Jozue Calvert, kapitán vesmírné lodi Lady Macbeth. Přestože čtenář sleduje hned několik paralelních dějových linií, je právě ta jeho tou, kde se odehrává to opravdu důležité, to on je hybatelem děje a tím, kdo posunuje akci kupředu.
S Jozue Calvertem procestovali čtenáři snad půl známého vesmíru, byli s ním od dramatických událostí na planetě Lalonde, kde se mrtvé duše dostaly na svět poprvé, až po pátrání ve vraku mimozemské generační lodi. Právě tam svitla lidstvu poprvé reálná naděje na vítězství, nebo alespoň uchování dosavadního stavu věcí. Kdesi ve vesmíru se nachází Spící bůh, prastarý mimozemský artefakt, který by jim mohl pomoci. Cesta za ním nebyla jednoduchá, ale podařilo se. Spící bůh je ochoten lidstvu pomoci a učiní tak. Spisovatel pochopitelně neodolal, podlehnul klasickému lákadlu a narežíroval vše tak, že řešení přijde v takovém okamžiku, kdy už nikdo nevěří, že to dobře dopadne (…a teď zemřete, pane Bonde). Finále je patřičně velkolepé, padouši poraženi a lidstvo, navždy změněné drastickými událostmi, může s důvěrou hledět vstříc novým zítřkům. Prostě, důstojný konec kvalitního cyklu knih. Jenže, nevím proč to, ve mně neustále hlodá červíček pochybností. Z nějakého důvodu mám pocit, že jsme byli tak trochu podvedeni. S chutí jsme se prohlodali hromadou textu, sledovali a ztráceli se v propletených paralelních dějových liniích. Na koncích obou minulých částí (Porucha reality a Neutroniový alchymista) jsme se dočkali bohaté odměny za svou námahu v podobě gradujícího děje a nečekaného rozuzlení. Ale na konci Nahého boha se pocit uspokojení ne a ne dostavit. V podstatě se dá říci, že pokud bychom v něm sledovali jen příběh Jozue Calverta a „jeho“ dějovou linii, tak bychom o nic nepřišli. Platí tedy to, co jsem napsal o kousek výše, jenže dovedené do absurdnosti. Všichni ostatní hrdinové, kteří se v potu čela lopotí, bojují a umírají, to dělají zbytečně, protože finále tohoto kosmického divadla je v režii někoho úplně jiného a oni stejně nemohou nic změnit. Jednotlivé prameny, ze kterých se skládá děj, se na konci Nahého boha nespojí a zůstanou jen tak vlát ve vzduchoprázdnu. To je jedna věc, která mi vadila. Tou druhou je způsob, jakým dojde ke konečnému vítězství. Jozue po mnoha útrapách doputuje ke kosmickému deux ex machina, promluví s ním a je dočasně obdařen obrovskou mocí, která změní podobu samotného vesmíru. Tečka. Šťastný konec. A to mám být vše, ptám se? Kde je pointa? Kvůli tomu jsme se přeci nemuseli prokusovat takovou spoustou stránek.
Nu což, nic není dokonalé. I přes uvedené výtky starého rejpala, jako jsem já, si troufám napsat, že Hamiltonův cyklus románů patří k tomu nejlepšímu, co se v žánru dobrodružné sci-fi za poslední dva roky u nás urodilo. Autorova gigantická práce byla oceněna přízní čtenářů a bude dost těžké nasazenou laťku kvality překonat. Poděkovat bychom mohli i nakladatelství Triton, které dalo kvalitnímu obsahu důstojnou formu, dalo si práci s výběrem překladatele a s tím, že neodfláklo redakční práci. A také proto, že celý cyklus vydalo relativně rychle, což se cení. Za sebe mohu napsat, že recenzovat takovou sérii je běh na dlouhou trať a opravdová zkouška trpělivosti, ale že to stálo za to. Zbývá jen otázka, co budeme číst dále. Doufám, že na dílo podobně kvalitní a rozsáhlé nebudeme muset čekat dlouho. Nějak si to čekání na konec vesmíru a příchod apokalypsy zkrátit musíme.
souhlas s recenzí…přesně tohohle jsem se bál, po tom, co jsem si přečetl nějaké recenze na Naked God na Amazonu a jinde…všichni byli z toho konce trochu zaražený…IMHO to u nás je ještě horší tím, jak to bylo odtržený a dobou, co jsme na to museli čekat… se na to člověk pak těší jak blázen a upřímně když jsem to před týdnem dočetl tak první myšlenka byla “tak je to za mnou”. Těžko srovnávat, pač ve sci-fi takových trilogií moc není (pokud to nejsou volně navazující knihy). JInak ty reálie, vesmír a některý epizodní příběhy jsou naprosto super…s tím hodnocením 7/10 bych souhlasil.
chlapi, přidávám se k vašim názorům. To zakončení je tak nějak bez překvapení. Jinak doporučuji to opravdu číst v nějakém rozumném časovém horizontu. V příběhu vystupuje tolik lidí, že pokud se příběh nepřečte najednou tak se tam čtenář ztrácí. Vůbec celýmu příběhu by slušelo nějaké proškrtání. Je to až zbytečně rozsáhlé a autor to nakonec zakončil určitě s rutinou, ale ne originálně. Nejvíc se mi líbil asi první díl, některé akční popisy na Lalonde.7/10 odpovídá i mémo hodnocení.