V recenzi na předchozí díl ambiciózní Hamiltonovy vesmírné ságy jsem vám slíbil, že to nebude trvat dlouho a podělím se s vámi o své dojmy z dalšího pokračování. Nakladatelství Triton sice poněkud kontroverzně rozdělilo poslední díl tohoto cyklu do tří částí, ale zato vydalo první dva rychle po sobě, za což si zaslouží pochvalu. Teď jen zbývá počkat si na tu třetí, závěrečnou, a napětím si hryzat trosky nehtů.
Minule jsme hrdiny Hamiltonovy ságy opustili v okamžiku, kdy se objevují první náznaky toho, že invaze lidí posedlých dušemi mrtvých nemusí nutně skončit porážkou (prozatím) živých lidí. Lidstvo spojilo své síly a boj s posedlými je vyrovnanější. Vyrovnanější, ale ne vyhraný. Cesta k vítězství je ještě dlouhá, a to doslova. Jeden z hlavních hrdinů, kapitán Jozue Calvert, se spolu s další lodí vydává na opačný konec galaxie, kde se v soustavě ovládané mimozemskými Tyranthy ve vraku opuštěné generační lodi nachází data o poloze čehosi, co by mohlo zvrátit vývoj války definitivně na stranu živých. Loď opravdu najdou a pod dramatickém pátrání získají u potřebné údaje. Jenže se zdá, že je kdosi předběhnul… Věci se opět komplikují. Vpád do jejich soustavy se Tyranthům vůbec nelíbí a hrozí reálné nebezpečí, že lidem vyhlásí válku.
Ani další dějové linie nejsou o nic méně dramatické. Šéf posedlých, ďábelský Quinn Dexter, se bez potíží dostal na Zemi, kde chce vykonat pomstu na osobě, která ho – podle jeho názoru – zradila. Neobejde se přitom bez pomocníků, takže začíná „infikovat“ další lidi. Ale zdá se, že tentokrát narazil na někoho, kdo je ještě mazanější než on a má v páchání zla mnohem delší zkušenosti. Vypadá to, že ke konečnému rozhodnutí by nemuselo dojít někde v galaktickém zapadákově, ale přímo na zpustošené matičce Zemi… Mimo těchto dvou dějových linií pochopitelně čtenář sleduje ještě několik dalších a musím přiznat, že je někdy dosti těžké se v nich vyznat. Docela chápu některé čtenáře, kteří si stěžují, že se v nich ztratili. Ale jak už to tak bývá, lepší věci je obvykle třeba si nějak zasloužit a zážitek z čtení tak komplexního díla za to stojí. Vytrvejte, konec je nedaleko! K paralelním dějovým liniím bych ještě rád dodal, že sice jsou svou kvalitou poměrně vyrovnané, ale některé jsou přece jen propracovanější. Řekl bych, že si autor dává nejvíce práce s tou „calvertovskou“. Osudy lodi „Lady Mac“ a její posádky jsou opravdu zajímavé a poslední díl jim nasazuje korunu. Pátrání v útrobách opuštěné mimozemské generační lodi a související události mě opravdu dostaly a zasloužily by si více místa, pokud ne rovnou samostatnou knihu. Autor však má evidentně nápadů dostatek, takže i věci s velkým potenciálem příliš nerozvádí, což je v některých případech škoda.
Další zaznamenání hodnou skutečností je, že Hamilton už nějakou dobu dovedně manipuluje s emocemi čtenáře. Ten postupně zjišťuje, že ne všichni posedlí jsou zlí a začíná s nimi sympatizovat. Duše, uvězněné v nicotě, totiž neměly příliš možností na výběr. V mnoha případech nechtějí být zataženy do probíhajícího konfliktu a raději by jen v poklidu vegetovaly v tělech svých nedobrovolných „hostitelů“. Nerozhodnost a lavírování mezi bojujícím stranami však může mít stejně neblahé důsledky, jako otevřené sympatizování s některou z nich. Ať už vyhraje kdokoli, budou vždy na straně poražených…
Jak už jsem napsal, konec ságy je nedaleko, ale je stále ještě těžké poznat, jaký bude. Autor si nechává všechny možnosti otevřené, takže se můžeme dočkat různých překvapení. Potom, co jsme se prokousali několika tisíci stranami hutného textu, zorientovali se v komplikovaném ději a seznámili se snad se stovkami postav, teď všichni čekáme, že za naše úsilí budeme patřičně odměněni. Až poslední díl rozhodne, zda naše snaha měla smysl. Rád bych věřil, že ano. Autor už prokázal, že má dost dovednosti na to, aby ságu dovedl ke zdárnému konci, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Hodnocení proto berte s rezervou – stejně jako přecházející díl je tato kniha jen nadechnutím před velkým finále. Doufám, že na ně nebudeme muset čekat příliš dlouho.
