Kdysi tu byl kluk. Danny Torrance se jmenoval. Ten kluk viděl, co jiní neviděli, a zažil, co jiní nepřežili. Po letech je z kluka muž pronásledovaný vlastními démony a selháními. Pak se však objeví dívka s kouzelným jménem Abra. Má stejné nadání a její život je v ohrožení. Danny dostane ještě jednu šanci dokázat, že jeho život má smysl…
 |
Aby bylo jasno: ano, Doktor Spánek je pokračováním Osvícení. Kingova, ne Kubrickova – ty rozdíly si raději nastudujte, kingofilové z nich zkouší. A ne, není to Osvícení II. Což je fajn, ale i škoda.
Fajn je to proto, že King má i ve svém věku koule. Tam, kde se jiní spokojí s nejjednodušším řešením a nenásledují instinkt, ale hlas lidu, on pořád věří sám sobě. Hezky je to vidět na celé jeho poslední desetiletce. King si v ní vyzkoušel hodně neprošlapaných cestiček i slepých uliček. Slušná řádka přešlapů ve stylu zrezivělého Z buicku 8 nebo bezbarvých povídek Za soumraku tak byla vyvážena peckami jako Ostrov Duma Key nebo Dallas 63.
Ale i když se často vracel ke svým oblíbeným motivům a fíglům, kolik tam najdete dnes, v době sequelové, pokračování? Jedno jediné. Jde o Černý dům, což je román, který navazuje na v českém vydání neuvěřitelně zmršený román Talisman, napsaný společně s Peterem Straubem. A i Černý dům byl pokračováním, jaké se moc nevidí… Nejdůležitější na něm bylo, že jste opravdu uvěřili, že jeho hrdina prožil mezi oběma knihami něco jako reálný život. Je to pořád ten kluk, který procestoval Ameriku (a nejen ji), aby zachránil svou matku, ale zároveň je to chlap, který je tak nějak v hajzlu. Syndrom přežití se tomu dá říkat. A z temné fantasy najednou hrdina žije v dobrodružném hororu.
Danny Torrance trpí syndromem přežití také, vlastně ještě víc. Ale z hororu přesídlil do thrilleru ne nepodobného knihám Thomase Harrise. V úvodu Doktora Spánka se tak sice budete bát; strýček Stevie vás zase jednou pořádně, abych použil jeho slova, kousne do prdele, ale brzo ho to přestane bavit… Tuším, že asi tak po padesáti stránkách, za které by devět spisovatelů hororu z deseti prodalo duši.
Ne tak náš Stevie. Ten si vyhrne rukávy a ukáže, co se s Torranceovými dělo. Není to přitom nic pěkného. Wendy umřela sama a Danny začal chlastat první ligu. Je to čirá depka, ze které je cítit pach zvratků, pálenky a dech „dobráckého, ale problematického alkoholika“, co kdysi napsal Osvícení, ale pak se z té závislosti dostal. Není nad osobní zkušenost. Doktor Spánek sice díky tomu místy připomíná náborový leták Anonymních alkoholiků, ale sílu to má.
Jenže i to přestane Kinga bavit a začne servírovat ještě další příběh. Příběh Pravého rodu; toulavých „tak jako“ upírů, co se živí dětmi s osvícením, tedy darem, který má i Danny a již zmíněná dívčina Abra. Problém je, že dohromady se jejich osudy pořádně protnou až skoro v polovině knihy. A i když měl King dvě stě stran na přípravu strhující jízdy, ze které byste kvičeli blahem jak bachyně, moc si toho vlastně nepřipravil.
Což vede k tomu, že velké finále tak nějak prošumí a – pozor, spojlééér – ultratuhá mrcha, která by si podle náznaků vytřela zadnici i s Chuckem Norrisem dostane pár do kožichu až směšně jednoduše. Jistě, věci u Kinga často až směšně dopadaly dobře, ale pořád se k tomu „dobrému“ konci bylo třeba přebrodit po kolena v krvi. Tady ne.
Tentokrát si prostě přes všechny ambice vybral King slabší chvilku a spíš než strhujícím příběhem vás dostane na některých detailech. Kolega Rabyniuk dostane třeba orgasmus z toho, jak King vesele zamává svému synátorovi Joeu Hillovi a jeho Vánoční říši. Já se zase usmívám nad mile naivní vírou, že i dnešní mládež v Americe pořád poslouchá rock´n´roll. Nechtěným vtipem je pak tradiční česká redakce, kterou ještě nenapadlo, že popkultura si žije vlastním životem – aneb, ne, nějaké Mstitele u nás neviděl nikdo, za to Avengers Josse Whedona pár set tisíc lidí.
Ale víte co. I když to není nové Osvícení, je to odvážná kniha starého pána, který zkouší něco nového, a jo, dvě noci jsem nešel spát. Ne strachem, ale prostě proto, že i ve slabší chvilce vás má King na háku.
| 70 % |
|
