Mycelium: Led pod kůží – Vilma Kadlečková

Tak šup pěkně zpátky na Zemi, kde právě přistála össenská Loď s agentem Lucasem Hildebrandtem a jeho vzácným úlovkem – psychotronicky nadaným Fomalhiwanem – na palubě. Sotva vystoupí na pevnou zem, kolotoč nejrůznějších politických i osobních zájmů se divoce roztáčí. Dávají o sobě vědět další hráči ve hře: Parlüxöel, vysoký představitel Akkütlixovy církve, velekněžka Maëwënë, Kamëlë, gleewarinka s bojovým výcvikem, Sofie Hildebrandtová, chytrá Lucasova sestra, pragmatická obchodnice ëltaühl a hlavně – Lodě. Hra o trůny (ale fuj, co to povídám!) –– hra o hvězdy nabírá na obrátkách…

Opět nás čekají další a další retrospekce, spřádající složité myceliální předivo, avšak zcela popírají tradiční poučky z tvůrčího psaní, že retrospekce zpomalují děj. Kdepak, tady fungují jako vír, který zamíchá kartami, jako když pomyslná ruka zatřepe kaleidoskopem – a zase tu máme trochu jiný obraz… Ale ještě není úplný, pořád několik dílků do skládačky chybí – aby ne, když jsme teprve u druhého dílu, sice už dost za úvodem, ale ještě hrozně málo k závěru…

Nervy drásající náznaky záležitostí, které se odehrály či teprve odehrají vskrytu, střídají barvité popisy mentálních zápasů a projevů neviditelných sil. Čtení Ledu pod kůží je čistá intelektuální zábava – časté zvraty v ději, kterými se člověk vlastně nechává úmyslně překvapit, protože nic není takové, jak se zdálo na začátku. Vilma Kadlečková nemilosrdně dopřeje svým hrdinům chvíle vzestupu, ale i pádu (ba přímo fiaska). A odkrývá stále víc z jejich charakteru.

A tak Lucas už možná není takový „řízek“ a Pinky není zas taková „trubka“. Zatímco hlavní hrdina, cynický a sebevědomý elegán, předvede parádní hysterák, když přichází o svou kořist, zakřiknutá a sentimentální chudinka v sobě najde docela dost odvahy k činu sice pitomému, ale přesto statečnému. Díky retrospekcím znovu nahlédneme víc pod pokličku Lucasovy přísné výchovy, ale stejně mi pořád vrtá hlavou, proč Lucas hraje se svým otcem tu pitomou hru na týrání. Proč to prostě neignoruje? Nepráskne dveřmi a neřekne: kašlu ti na to? Obzvlášť, když nechápe, že je připravován na nějaký úkol (nebo snad ano?).

A není v tom i tak špetka zvrácenosti? A když vezmu v potaz, že Lucas rozmlouvá s mrtvým otcem, diagnóza se už sama nabízí! Jenže místo toho tu máme podivnou Morrisonovu nemoc, kterou Lucas trpí – a upřímně, tak ta už mě opravdu štve! Pochybuju, že se vzala jen tak náhodou, a ještě ji navíc ten vševědoucí Giles Hildebrandt předvídal. K zbláznění! Jaké mulderovské dilema asi musel řešit? Co to upekli s ëltaühl a dalšími?

I Fiona, Lucasova kolegyně, pracující taktéž pro Radu pro výzkum vesmíru, se vybarvuje. Škoda, že nezůstala obyčejná, bez parapsychických schopností, jen ověšená svými talismany, a ještě větší škoda, že z jejího slovníku vypadl „falonoš“, těšila jsem se na další podobné feministické invektivy… Jenom sympaťák Aš~šád, vychovaný mimozemšťany na Fomalhiwě, zatím drží lajnu. Je to borec, zná výborně komunikační jazyk – terronštinu – se všemi vyjadřovacími finesami (klobouk dolů), takže si může s Lucasem přátelsky potlachat, a navíc četl mayovky!

Na pořádek si moc nepotrpí – a jaký skvělý šok způsobí vzhled jeho sklepního brlohu Lucasovi! Náš marnivý hrdina, vybíravý v oblečení, vybíravý v jídle, střídající milenky jako své drahé gordeanské košile, konečně narazil na někoho, kdo mu ty mentální triky nežere. A kdo do něj vidí jak do otevřené knihy. No ale není divu, když Lucas přivede takového hosta do svého rodného domu, plného jeho chvil ponížení a zoufalství, jež dokáže jedinec s psychotronickými schopnostmi z protonace snadno vyčíst!

Vůbec je tento moment podezřelý a nadmíru romantizující, stejně jako představa, jak Aš~šád a Sofie popíjejí víno na chatě kdesi v divočině… Věřím, že Lucas zná i spoustu jiných možností, kam ukrýt mimozemšťana (pardon, vlastně ne, původem je to člověk) před dychtivými zraky osob, zasvěcených do případu na D-alfě. Intrikují snad úplně všichni, ale jde jenom o to, kdo získá větší moc – a Lucas něco takového hraje už léta… Takže je zdánlivě ve výhodě a využívá svých schopností dovedně až k uspořádání velkolepého divadla pro medianty. Jenže pořád tu ještě číhá pár věcí, které neví…

Není úkolem recenzenta, aby věštil, jak se bude děj vyvíjet dál, ale člověk se takovým úvahám prostě neubrání. Nemůže si také nevšimnout temných tónů, které zní někde za příběhem. Ano, střet s jinou (mimozemskou) kulturou vůbec nemusí Pozemšťané ustát, na druhou stranu cítím za hodnotícími hledisky, uplatňovanými na össeany, úporný antropocentrismus. Lidské pojetí svobody a svobodné vůle jsou nejvyššími hodnotami a prahne po nich zákonitě každá živá inteligentní bytost – ale odkud bereme tu jistotu, že to tak cítí opravdu všichni ve vesmíru? A že nemají právo to cítit jinak?

Export západokřesťanské morálky do dalších kultur, k jakému docházelo třeba za dob kolonialismu, si do dneška vybírá svou daň, a to jsme si nadrobili tady na matičce Zemi… Pravda, Lucas si tu tradiční antropocentris­tickou perspektivu (drogy a náboženský fanatismus jsou špatné) uvědomuje na Trevisově smrti – když přemýšlí, proč mu ji nedopřál smysluplnou a důstojnou. Kdybychom si mohli vybrat, jakou smrt bychom chtěli, co bychom si zvolili? A Lucas si vybírat bude, už brzy…

Také to neustále opakované prohlášení, že na össe věří všichni, vyvolává pochybnosti. Ať si to hrdina opakuje, kolikrát chce, otázkou zůstává, zda je to pravda. Vidíme celou řadu heretických hnutí a úsilí vyhnout se svátosti Osvícení, která zbaví její příjemce vlastní vůle. Škoda, že se víc nedozvíme, jak přemýšlejí össeané, jedinou přístupovou branou je Kamëlë, která nám tu a tam dovolí nahlédnout do svých vzpomínek.

Je zajímavé, že jedinci s výjimečnými schopnostmi podléhají náboženské organizaci, jsou spoutáni dogmatickým strachem i pravidly a určeni do podřízené role (podobný motiv popisuje i V. Straussová v románu Hořící země), jako když je to nějaká univerzální konstanta, platící ve všech mocenských strukturách. A zatímco ti nadaní slouží, vládnou jim… (však si už zbytek doplníte sami, že?) A pokud jde o Lucasův odpor k Akkütlixově církvi a všemu, co s tím souvisí, je to docela pochopitelné.

Zkouším si představit, jak se asi Lucas mezi össeany cítí. Asi jako člověk, který nepropadl předvánočnímu šílenství, uprostřed zblblého davu, přinášejícího v podivném mystickém vytržení oběti komerčnímu kultu Ježíška…

Druhá struna, na kterou Vilma Kadlečková tak umně brnká, je věčný spor racionality s iracionalitou. Modelově se odehrává na všeobecně srozumitelných genderových stereotypech. Zatímco muži se pokouší o zcela promyšlenou akci, a tvoří – nemůžu odolat drobné intertextové výpůjčce – plány uvnitř plánů uvnitř dalších plánů, ženy a jejich sentiment zasáhnou do děje a překazí jim je. V rozhodujících okamžicích vítězí věčná touha na chvíli ono „rácio“ odložit a prostě jen tak šílet. A hrdinové dělají bláznivá rozhodnutí, možná špatná, možná ne…

Jenže čtenář si nakonec nemůže být žádným závěrem jist, protože to, oč se hraje, je často jiné, než se na počátku zdálo… Stejné je to i s dopisem, který Giles Hildebrandt svěřil do úschovy Pinky, když ještě byla Lucasovou spolužačkou. Tak co, otevře či neotevře ho náš hrdina nakonec? Příjemně by mě překvapilo, kdyby ne… Jen se všichni trapme, co v něm asi stálo! Nechť je rafinovaná hra autorky se čtenářem dokonalá!

Ano, všichni budeme Mycelium znovu chválit. Proč by taky ne. A rádi Vilmě Kadlečkové odpustíme, že si moc práce s vykreslením světa budoucnosti, resp. s fungováním multirasové společnosti na počátku 27. století, nedala. Hlavou mi vrtá spousty neřešených technických, sociologických, ekonomických, genetických a dalších detailů. Ale i tak je sympatické, že se v něm vyskytují typicky české reálie jako kakaové věnečky a oblíbené polévky z pytlíku.

Že se takové vynálezy udrží i po dalším půltisíciletí, to nám vážně slouží ke cti! A je úplně jedno, jak to celé dopadne, já mám jistotu – budu se na každý pád bavit.

Název: Led pod kůží

Autor: Vilma Kadlečková

Série: Mycelium

Forma: paperback

Počet stran: 332

Cena:  348 Kč

Vydal: Argo, 2013