Mycelium IV: Vidění. Urrümaë, kam se podíváš

Vidění, čtvrtá kniha Mycelia, pojmenovaná po össenské droze yantrün, je ohňostrojem bezmocnosti. Opět se setkáváme se známými figurami z minulých dílů, mezi něž se občas zamíchají další, které autorka vytahuje tak trochu jako králíky z klobouku. Všichni se zaplétají do žabomyších sporů o osud mrtvé Lodi a její posádky, přičemž to podstatné jim uniká. Je totiž úplně jedno, kdo toho ví o pozadí událostí hodně, nebo málo, je mu to na houby – stejně jako všem těm psychotronikům, gleewarinům, argia~luům a jak se veškeré té psionské havěti říká – vždyť kdo z nich má vlastně situaci pod kontrolou? Ať se snaží používat ty své mimosmyslové schopnosti sebevíc a zametají v protonaci, až by se tam dalo poobědvat rovnou z podlahy, pokaždé se jim plány uvnitř plánů uvnitř jiných plánů vymknou. Není komu držet palce.

Dříve obdivovaný hrdina Lucas se topí ve vlastním průseru s černou aurou a v össenské mystice vězí až po uši, z nebezpečné Kamëlë se stává pěkná břídilka a svalovce Aššáda by bylo nejlepší rovnou zakousnout (vždyť má stejně místo hrudníku pekáč buchet). Velekněžka Maëwënë totálně zklamala, neschopná využít skutečnou moc církve. A Gilesův dopis? Padne do rukou hloupému mediantovi! Pokud to však není jen další z podvržených verzí… Nic není černé nebo bílé, úspěch se střídá s krachy jako na houpačce a děj tentokrát napíná čtenářskou zvědavost až k prasknutí. Zvláštní, když si člověk uvědomí, že se vývoj událostí nikam výrazně neposunul, a přitom má za sebou tolik (1545) stránek! A žádnou nejde přeskočit, protože někde v tom balastu se může mihnout důležitá informace.

Příběh, zpočátku načrtnutý lehkými tahy, nyní zatížený mnohými náznaky a retrospekcemi, však dál vře a snaží se uniknout ven prasklinami v myceliální cloně. Žádá si stále víc prostoru a pozornosti, a to nejen té čtenářské. Je jako ta nebezpečná össeanská zbraň – Stříbřitý chlad – která se dokáže nemilosrdně otočit proti svému nositeli. K tomu ještě Vilma Kadlečková řeší vlastní autorské dilema – pro jakého čtenáře vlastně píše? Ambice zaujmout také část mainstreamu je zřejmá, jenže za ten úkrok stranou od žádoucích rekvizit žánru dostává od pravověrných scifistů pěkně do těla. Inu, nejde se zavděčit všem. Jedni chtějí „vztahovou konverzačku“ a druzí zase „parádní jízdu“. A nepomůže ani sem tam propašovaný pokus o vtip, hraničící až s tolik oblíbeným, ale zde rušivým hláškováním.

Ale nebojte, ač v románě běhají mimozemšťanky na podpatcích, k Ordinaci v růžové mlhovině má kniha ještě hodně daleko. Scifistické ukotvení se ve Vidění prosazuje přece jen o něco více, a tak bude mít mainstramový čtenář zřejmě co dělat, aby se pomyslným R-A prostorem prokousal. Jestli však už má Mycelium „v krvi“ , tak to kvůli pár techničtěji pojatým pasážím zřejmě nevzdá (a navíc závislost je závislost). Romantické duše si navíc určitě nenechají ujít, jak se poslední Lucasova milostná avantýra vyvine, i když šťastných chvilek pomálu a na happyend můžou rovnou zapomenout. Kdyby však po Vidění sáhl neznalý čtenář jako po první ochutnávce, pak si nejsem jistá, zda by ho neodradilo. Pro fanoušky sci-fi je to ovšem dobrá zpráva.

Co však neodpustí žádný čtenář, ať ten mainstreamový, nebo žánrově vyhraněný, je zrada na něm samém. Když ho autor podvede, třeba tím, že mu nejprve dá nějakého hrdinu, a pak mu ho vezme, změní… Taková věc umí působit jako ledová sprcha, která spláchne dosavadní dojem z knihy jako odhalené urrümaë… Já vím, proměna už dávno začala, ale dokud Lucas spoléhal na svou inteligenci a sebekázeň, tak válel, když však jako falešný hráč vytáhne eso z rukávu, tak si může už ty zbytky lidství, o které zdánlivě bojuje, strčit někam. Ať je z něj klidně tragikomická figurka, lahrdökawöar, mučedník plný pochybností nebo monstrum, ze kterého jde strach, ať si třeba přejde na temnou stranu síly, jenom ať z něj není – – psychotronik. Re Akkütlix! Protože přesně takový podvod zničí víru, že i obyčejný venkovský kluk se může stát dračím jezdcem…

Co by to pak znamenalo? Že jedinou opravdickou postavou z masa a kostí je roztřesená Pinky! To ona je schopná najít v sobě odvahu, když už by ji nikdo nečekal, a zachovávat chladnou hlavu v situacích, kdy by jiný panikařil. Vychovaná patriarchální společností v to, co je, bez psychotronických schopností a s Černým Petrem v kapse, rve se s osudem. Vzpomínám si, jak se nějaké čtenářky na Nyxu svěřovaly, že by nejraději tuto postavu vyškrtly. A kdo by pak zbyl? Jak by dopadl Lucas Hildebrandt bez své Pinkertýnky? Asi jako Frodo bez věrného Samvěda Křepelky. Nikdy by se nestal hrdinou. Ať už budeme autorčin záměr – chytit drápkem i širší publikum – hodnotit jako více či méně úspěšný, neubráníme se potřebě hledat v románě podobenství s možnou budoucností našeho současného světa. Do argenitového vesmíru sice nesmí žádná fantazácká „verbež“, ale nakonec není ničím víc než vysněným rájem, kde sice figurují peníze, ale nejsou vůbec důležité, další startrekovskou utopií, ve které se každý stará hlavně o vlastní kariéru a rozvoz západokřesťanské pizzy po galaxii… A je také málo zaplněný dětmi, kolem kterých se nakonec valná část života dospělých v naší tíživé realitě točí. To se autorka snaží ve Vidění napravit a sáhne při tom po tradičním archetypálním vzkazu – že jediný skutečný sebepřesah je ukrytý v našich genech.

Performantivita obehraných klišé se holt nevyhýbá ani dílu tak výjimečnému, jakým se Mycelium zdá být. Jo jo, stereotypní představy o našem bytí je potřeba neustále potvrzovat, jinak nám hrozí ztráta ontologického bezpečí. Nebo už se nám pevná zem lidské existence rozpadá pod nohama, a proto hledáme naději všude možně a chytáme se stébel-zaklínadel (modlitby, jména, symboly)? Tak snad společný nepřítel konečně zmobilizuje naše síly… Jenže, kde ho vzít, když už jsme tak exocivilizovaní a poössenštělí? A koukejme, támhle v rohu vesmíru číhá parta nepřátelských emzáků! Jaké štěstí! Nebo ne? Na odpověď bude lepší si počkat, až vyjde Rawë. Když člověk dočetl až sem, tak to přece před cílem nevzdá…