Mrtví muži netančí – Linc Míla

Mrtví muži netančí se drží poučky, že tu mrchu čtenářskou je třeba chytit pod krkem hned ze začátku. Takže vítejte na tažení proti městu Al-Amírun. Mladý Petr ze Skřekova, syn jednoho z velitelů císařského vojska, je zajat a pronikne za hradby nepřátelského města způsobem, který by si dobrovolně nikdy nevybral. Jeho situace je zoufalá; zdá se, že jediným vysvobozením je jen smrt. Jenže ta je pouhým začátkem…

Mrtví muži netančí se drží i poučky, že exotika je sice fajn věc, ale pokud máte v záloze něco důvěrně známého – ale přesto fascinujícího a tajemného – byl by hřích to nevyužít. Takže pozdravte starý známý Černý hvozd. Ve městě Svinibrod se schází skupinka hrdinů, která má ve službách paní Smrti proniknout do středu prokletého hvozdu.

Mrtví muži netančí se drží taktéž poučky, že správný hrdina by měl mít trochu špinavé ruce nebo záhadnou minulost a dobré důvody jeho konání by se občas měly ukázat jako zcela pochybné… Takže vězte, že se tady sice o vyšším dobru bude hovořit, ale jeho proklamátoři k němu půjdou cestou svéráznou a jejich plány rozhodně nebudou neměnné.

No a pak se román drží i dalších pouček – o přiměřeném množství magie, akce, trošky toho ženského tepla… I když… drží… to není přesné. Protože jestli je u románů (a nejen u nich) poučka, kterou je třeba opravdu vypíchnout, pak ta následující: kniha by nikdy neměla působit, že se nějakými poučkami řídí. Má to fungovat tak, že poučky vycházejí z konkrétního příběhu, ne příběh z pouček.

A to u druhého románu ze světa Černého hvozdu platí stoprocentně. Lincovu románu nemůžeme upřít duši. Ano, někde kolem dvou třetin na okamžik ztratí tempo a některé věci na výstavbě děj a náznak věcí budoucích mi k podstatě předchozích příběhů ze stejného prostředí úplně nesedí, ale o to jsem zvědavější, jak se Linc se spojením svých komorních temných dramat a rozmáchlých epických vyprávění popasuje.

Vzhledem k tomu, že se jako autor stále zlepšuje (v tvorbě zajímavých postav – zde především Volkan a Joachim, propojení děje a akce stejně jako v jazykových hrátkách), nemám o jeho budoucnost strach. Když před dvěma roky vyšel román Stín Černého hvozdu, byl Míla Linc podoben jednomu ze svých románových hrdinů – byl jakýmsi spisovatelem z Nemanic, tím, kdo si teprve získává ostruhy v líté řeži se čtenáři, kdo se smiřuje s vigiliemi recenzí… Dnes je jedním z nejzajímavějších domácích autorů, který zdánlivě naplňuje představu typického českého spisovatele fantastiky, ale zároveň z jejich řady vybočuje.

Český spisovatel fantastiky je totiž zóon seriálon. Nepíšeš sérii, ideálně propojenou s nějakým oblíbeným žánrem? Tak to jsi čoveče smutnej příběh, řekl by kolega Kyša. Ano, existují výjimky, ale ti, kdo vás většinou napadnou jako první, jsou spojení s nějakým výrazným cyklem, jehož stálicí bývá buď výrazný hrdina, nebo stejně výrazný svět. V ideálním případě obojí.

Míla Linc se zdá přináležet ke druhé skupině, tedy k autorům, kteří se zaměřili na svět. Ale rozhodně to s ním není tak jednoduché. U Lince jde totiž mnohem víc než u jiných o způsob podání. Teprve po něm přichází na řadu svět a postavy. A čím se ono podání vyznačuje? Lincovy příběhy jsou někdy označovány za pseudohistorickou fantasy – míní se tím, že autorova znalost historie v nich hraje důležitou roli, ale pořád se odehrávají v jiném světě, než je ten náš. Ovšem při bližším pohledu můžeme tu předponu pseudo- klidně vypustit.

Historie totiž neznamená pouze děje, které se kdysi odehrály, ale i uvažování o nich. A to je přesně to, co v Lincových textech nalezneme. Jeho příběhy jsou plné postav, které jsou si vědomé hranice světa lidí a nadpřirozena a nevěří příliš v teorii velkých událostí a velkých historických osobností, které svým jednáním otočí kolem dějin. Jsou to jakési mikrohistorické sondy. K oněm velkým změnám tedy dojde až tehdy, když se spojí několik událostí a hrdinů… Takže se nedivme, že v Mrtvých mužích narazíme i na povídku, která se sice odehrává několik let před dějem románu a s úplně jinými postavami, ale přesto je jeho logickým doplňkem.

Je třeba ocenit nejen způsob, jakým Linc propojuje jednotlivé události svého světa, ale především jeho jazyk. Ten se odkazuje na staré kroniky (prozaické i veršované), texty listin i kramářských písní. Mrtví muži netančí mohou místy, především v dialozích, připomenout jazyk některých prací A. Sapkowskiho – ovšem s jedním podstatným rozdílem – Sapkowski bere historii jako hru, a tak jsou například jeho krátké fráze („Vím!“, „Znám“) vtipné. Linc je používá jako podtržení strohosti svého světa a krutého osudu, který stíhá jeho postavy, pro něž může být každý okamžik tím posledním. Je to zábavné, ale zároveň je to temné.

Především ale tato práce s jazykem znamená, že v Lincově tvorbě nám konečně vzniklo něco, o čem se může bez uzardění napsat, že je to slovanskou fantasy. Protože odpusťte, ale že se příběh odehrává na Kyjevské Rusi nebo na Staroměstském rynku, to ještě neznamená, že ta fantasy je slovanská. Fantasy se vždy napájela z jazyka eposů, mýtů a konkrétní historie. A jen těžko najdete u nás autora, který by právě toto prováděl důsledněji.

Ochutnejte jeho svět a zjistíte, že zde by skutečně žádní Conanové ani Frodové neměli místo, ale pro všechny Petry ze Skřekova, Richardy z Nemanic… nebo třeba krčmáře Puchýřky je tento svět tím jediným správným… A to už něco znamená!

Tři muži: Meyrink, který býval nejlepším lovčím, ale smůla se mu lepí na paty; Joachim, který býval žoldnéřem, než přišel o ruku a stal se z něj mrzák; Volkan, který býval člověkem, jenže v okamžik smrti jej třikrát prokleli a on měl na výběr – buď navěky tančit na obloze s kostlivci, nebo kráčet na rozhraní života a smrti jako posel Smrti. Život na okraji Černého hvozdu je kořeněn smrtí a do jeho nitra by se lidé raději neměli ani snažit pohlédnout. Přesto se tam tito tři muži vydají; každý ovšem s jiným záměrem… (anotace)

• Mrtví muži netančí
• Autor: Míla Linc
• Forma: paperback
• Počet stran: 304
• Cena: 215 Kč
• Vydaly: Straky na vrbě, 2011

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz