Mezi vámi a tmou je pouze chvějivý plamen svíčky. Prostá sednice skýtá ochranu před zimou, vyhladovělou zvěří…ale také před psanci neznajícími zákon, zlovolnými čaroději, bytostmi, které kradou mléko, umrlci útočícími na slabé či prokleté, elfy zkoušejícími podvrhnout dítě. Tak mnoho nebezpečí na každém kroku. Aby člověk obstál, musí vědět. Musí naslouchat starým příběhům a vyprávět je dále.
Island se svou drsnou přírodou, řídkým osídlením a odlehlostí od všeho, co bychom mohli nazvat civilizací, byl ideálním místem pro vznik a hlavně uchování příběhů. V těžkých dobách a ještě těžších mrazech to byla právě touha po novinkách a lidském hlase, co drželo lidi nad vodou, bez ohledu na společenské postavení. Koneckonců Eddu zapsal jeden z nejslavnějších šlechticů své doby.
Lidská představivost se však neomezila pouze na velké epické příběhy, ale přinesla i celou řadu pověstí, pohádek, pověr, přísloví a zkazek, které v sebraných spisech Jóna Árnasona vydají na šest svazků. Český výbor Mrtvému nože netřeba se opírá především o první dva, přičemž hlavním kritériem výběru byla specifičnost Islandu (nehledejme tedy žádné příběhy o ztraceném střevíčku a udatných princích).
Před čtenářem se tak otevírá fascinující svět spojující bez jakéhokoliv ostychu pohanské s křesťanským, známé s neznámým. Zdánlivě pustá krajina ožívá nadpřirozenými bytostmi i lidmi dobrými, stejně jako zlými. Příroda sama vypráví příběhy, každý kopec, každé jezero, každý drn má svou historii. Někdy krátkou, někdy delší. Dobrou i zlou. Zvířata mohou mluvit a odvážný člověk překoná i nástrahy zásvětí.
Islandská lidová slovesnost je v mnoha ohledech exotická, ale také podivuhodně blízká, protože vyvěrá ze stejných obav a tužeb, jako podobná vyprávění v Čechách nebo Francii. Co ji činí skutečně výjimečnou, je jednak bohatost, v níž se dochovala, ale hlavně způsob, jakým se v ní odrážejí islandská krajina a hlavně originální přístup k pohanství.
Island nikdy nebyl donucen přijmout křesťanství, jeho rozšíření zde bylo politickým činem svobodných mužů, kteří však nikdy staré zvyky nezavrhli. Právě proto se tak dobře dochovala stará mytologie a hrdinské zpěvy. A v předkládané knize se tento fakt projevuje především tím, že svět nadpřirozených bytostí zde existuje souběžně s naším, není mu nijak podřízen ani s ním není v rozporu. Křesťanské symboly sice mohou ochránit kolébku před elfy či přispět k vítězství nad jejich kletbou, ale elfové a podobné bytosti samotné žijí především ve svém vlastním světě, do kterého je nám pouze občas umožněno nahlédnout. Jejich svět je stejně bohatý a reálný jako náš, existují zde statky i kupci z dalekých zemí, neparazituje na našem, jak se tomu stalo u pohanských reliktů například v českém prostředí.
Samozřejmě, že pohanství si udrželo své pozice především v souvislosti se světem bájných bytostí. Co se týče světa lidí – živých i mrtvých – zde se vliv křesťanství projevuje více. Přesto tu však jsou rozdíly. Čarodějové nejsou především zlosyny, ale učenci, a mohou i chránit ostrov před morem. Mrtvoly a strašidla mohou být poraženy ve fyzickém boji i bez využití víry, knězem může být podvržené dítě a jeho kázání se zakončí propadnutím kostela do země…
Stejně jako je zajímavé sledovat potýkání pohanství s křesťanstvím, zaslouží si pozornost i islandská příroda. Její specifika, krutá zima, nehostinnost, minimální zalidnění cítíme z každého slova. Místo hustých lesů lávová pole, místo řek mlžná jezera a místo tajemného podzemí nepřístupná skaliska obydlená zlými stvořeními. Většina příběhů se odehrává na statcích obklopených nepřátelskou krajinou, která jakoby ani nepatřila do lidského světa. Světa, kde velkou roli hrají krávy a koně, ale také lední medvědi a tuleni, ale takřka se zde nesetkáme se psy či drůbeží.
Jedná se o svět, který je synonymem neustálého boje za obživu, výprav za dalšími lidmi, překonávání pustin… o svět obklopený krutým a šedivým oceánem, na nějž se vyráží v lodích, které mohou mluvit, v jejichž dřevě můžete vyčíst sudbu…
Asi nejzajímavější však může být ponechat stranou jednotlivé motivy, které poukazují na zemi svého původu, a podívat se na kořeny příběhů, na to, co je obecnou podstatou těchto žánrů. Tou jsou lidské strachy a tužby, jejich zakletí do slov a příběhů, které vytvářejí mnohdy reálnější mapu světa než nejlepší kartografové.
A tak se setkáme se snahou o vysvětlení přírodních úkazů (ovčí mor způsobují strašidla a nedostatek mléka stvoření vděčící za svůj život černé magii), oslavou lidské chytrosti a příběhy točícími se kolem vítězství vtipu nad tupostí (čarodějové smlouvající s ďáblem, ale třeba i pasáček zbohatnuvší díky přechytračení bohatého kněze), strachem z mrtvých (vyvolání mrtvol ke zlým účelům, návštěvy zesnulých příbuzných, přízraky neprávem zabitých), sny o bohatství (odvážným se poštěstí získat přízeň nadpřirozené bytosti či přemoci zlého ducha a získat jeho majetek, věštba předpovídající úspěch, sen vedoucí k ukrytému pokladu), snahou upevnit pořádek, ale zároveň umožnit určitou ventilaci společenského napětí (psanci ovládající tajemné praktiky, oslava kněží a hlavně biskupů, ale také kritika některých jedinců zneužívajících své postavení), touhou po poznání a dokonalém pochopení světa kolem nás (opět smlouvy s ďáblem, ale i mluvící zvířata, rady, jak získat kámen poznání, porozumění, ale třeba i uvolnění…snaha podmanit si přírodu rituály a vírou).
Nebo prostým předáváním informací. Ten a ten byl tam a tam a já jsem to slyšel. I to může být cenným příběhem, když člověk žije v odloučení. Stejně jako se cení prosté pobavení, pročež i v předkládané knize nalezneme oddíl žertovných příběhů. Jen je třeba mít na paměti, že jsme na Islandu, kde smrt a tragédie byly denním chlebem ještě v nedávné minulosti. Ne nadarmo je zde jedním z nejčastěji se vyskytujících předmětů sekera. Setkáme se tak i s ryze černým humorem, kdy žena utěšuje manžela, který omylem zabil jejich dítě: Netrapme se tím tolik, vždyť si můžeme pořídit jiné. A celý příběh je pak zakončen soucitnou sousedkou, která nechá chlapa roztrhat psem…
I díky tomuto extrémnímu případu (a konečně, je to poznat už ze samotného názvu knihy) je snad jasné, že nemáme nic do činění s texty pro děti, ale opravdu původními příběhy. Většinou stručnými, soustředěnými na jednu zápletku, neplýtvajícími slovy. Někdy obsahujícími krásné obrazy, ale především krutými a drsnými. Takovými, jakými je Island utvořil.
Temné ladění ještě podtrhuje nádherné grafické provedení, které rozhodně zářivými barvami neoplývá. Velkým plusem pak jsou atmosférické ilustrace Jana Híska. Jak díky grafickému provedení, tak díky svému jazyku se nejedná o jednoduché čtení na odreagování, ale naopak o knihu, která si zasluhuje – a také si ji přitáhne – celou vaši pozornost, přestože jednotlivé příběhy jen zřídka přesáhnou rozsah pár odstavců.
Příjemným bonusem je pak i předmluva, jejíž autorkou je překladatelka Ilona Gottwaldová, v níž se krom jiného dozvíme o těžkých začátcích sbírání lidové slovesnosti na Islandu. Ale taktéž úsměvná poznámka o turistickém využití elfích pověstí. Informace rozhodně zajímavé a já pouze doplním, že za pozornost stojí i seznam doporučené literatury (z níž zcela jistě běžnému čtenáři nejpřístupnější budou Dějiny Islandu od Heleny Kadečkové, které vydalo NLN v roce 2001).
Nakladatelství Argo většinou nemá problémy s redakcí svých knih a i zde nalezneme minimum chyb. Ovšem hned na začátku se objeví jedna, která rozhodně zamrzí – v Předmluvě se dozvíme, že předobraz Árnasonových pohádek vyšel v Německu roku 1958, přestože z kontextu je jasné, že se tak stalo o celé století dříve. Ale to je pouze drobnost, která nic nezmění na tom, že Mrtvému nože netřeba patří k těm knihám, které je potěšením číst.
VERDIKT:
Nikoliv běžné čtení pro řadového fanouška fantasy, přesto však kniha, která bude v mnoha ohledech podivuhodně známá. Čarovné, i když mnohdy velice temné příběhy, které sice není jednoduché číst, ale jež vás budou provázet ještě dlouho. A možná se dozvíte i něco užitečného, i když s černou i bílou magií vždy raději opatrně.
