Mrazivý dech starých časů: Hon na démony ve středověké Praze

Hlavními hrdiny příběhu s lákavým názvem Mrazivý dech starých časů jsou dva urození pánové, Vítek z Březové, který se právě vrací z Palestiny, a trubadúr Fridrich von Zweter. Oba přátelé hledají azyl před nadcházející zimou. Jsou na tom tak bídně, že přijmou ubytování v maštali a přežívají na polévce z klášterní vývařovny, pokud se jim zrovna nepodaří utéct z hospody bez placení. Mají údajně své poslání, které před všemi tají, ale než stihnout konat, objeví se první mrtvola bez hlavy.

Děj je zasazen do středověké Prahy a pro historie neznalého čtenáře je nespornou výhodou, že mu autor všechno vysvětlí a popíše, takže pak dokonale ví, co mají postavy na sobě, nebo do jaké krajiny zabloudili. Aspoň se nemusí bát, že by se ve středověkých reáliích nevyznal. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že si autor plete slovanskou mytologii se satanským kultem a míchá dohromady ďábla s posvátnými keltskými háji. Pochyby vzbuzuje i trvale vytápěná stáj pro jediného opatova koně, nebo oslava vánoc v dobách, kdy křesťanství teprve pomalu vytlačovalo původní pohanskou tradici. Všichni hosté totiž spěchají do Prahy, aby společně s králem Václavem I. oslavili tento svátek. Inu, je to otázka pro etnografy, ale předpokládám, že stromeček a vánočka asi nebudou, spíš tak lití horkého olova…?

Zřejmě se nám tu autor snaží ukázat středověký svět v mírně modernizovaném světle. Dokladem budiž neuvěřitelný strach o osud osiřelého děvčátka, které se mělo stát obětí jakéhosi pohanského rituálu (podle náznaků na Samhain!). Všichni kolem holčičky skáčou a aby se uklidnila, rozhodne se udatný Vítek, kterého pasoval na rytíře samotný Fridrich Sicilský během křížové výpravy, vyprávět pohádku o Svaté zemi. Ta je tak neuvěřitelně nudná, že bych u ní usnula sama…

Představa přehnané péče o dětský život, který měl tehdy pramalou cenu, vyvolává přinejmenším úsměv, stejně tak i přerod opakovaně znásilňované slepé pasačky ve ctnostnou dívku, nebo stereotypní obraz ke všemu svolné lazebnice či frivolní prsaté obchodnice. Inu, chlapci si na výletě v Praze užívají, dokud se Vítkovi z těch lektvarů mnicha-herbalisty neudělá dost špatně a nezapije je džberem kozího mlíka. To se teprve budou dít věci! Nedivím se, že v tomhle stavu těžko rozeznává sen od skutečnosti a v horečce se pak honí za démony.

Kniha nese podtitul „temný thriller“, ale napětí aby člověk pohledal. Nejvíc asi zamrazí, jak je to nedobře napsané. Autor si dal velkou práci s vylíčením prostředí, které čtenáře ovane zápachem dlouho nemytých těl, na výstavbu příběhu mu pak asi nezbyl dech. Všechny postavy, včetně hlavních hrdinů, jsou neuvěřitelné ploché a zlouny rozpoznáte tak snadno, až hanba. Rozuzlení vyjde zcela naplano a nic nepomůže ani závěrečná shrnující kapitola, která jen zopakuje již známá fakta.

A teď dobrá zpráva, která potěší milovníky rytířských soubojů. Na jeden pořádný opravdu dojde, je součástí božího soudu a nemocí vyčerpaný Vítek bojuje, co mu síly stačí. Autor této scéně věnoval téměř deset stran, takže vám neunikne jediné máchnutí mečem, zakolísání paže, poranění a šoupnutí nohou. Výsledek klání ovlivní trochu otřepaně zásah dle principu deus ex machina a protože za vším hledej … (politické pletichy přece!), tak ani zde tomu nebude jinak.

Ač není Stanislav Brabec na literární scéně úplným nováčkem, někteří možná znají jeho prvotinu Prokletí z mlh, a není ani čerstvý gymnazista, spatřuji v jeho stylu určitou dávkou naivity a jazykových prohřešků. Možná by to chtělo šikovného redaktora a také korektora, který by si všiml četných gramatických chyb, včetně té na zadní straně obálky.

Mrazivý dech starých časů není nic víc než lehká detektivka, umístěná mezi historické kulisy a oblečená do falešného magického hávu, a za fantasy ji lze považovat jen v krajní nouzi. Autorovi rozhodně nejde upřít několik dobrých momentů, schopnost navodit atmosféru a místy prokázat i určité narativní nadání. Za určitých okolností by se mohl Stanislav Brabec z podprůměru přesunout někam k mistrovským příčkám, třeba právě v oblasti historické prózy, kam aspiruje.