Jako každoročně vypravil se i letos v srpnu z kalných vod disků počítačů na břeh mlok. Vlastně MLOK – sborník nejúspěšnějších děl z loňské soutěže O cenu Karla Čapka. A nutno říci předem, že jde o antologii velmi pestrou, ve které mají zástupce všechny po
Recenze, která by detailně rozebírala všechny povídky, by přesahovala prostorové možnosti tohoto serveru. Zaměřím se proto pouze na ty, které se mému pohledu jevily nadprůměrné, novátorské nebo inspirativní. Ani těch není málo.
Z krátkých povídek za pozornost stojí zejména Vykosťovačka od zatím zcela neznámého Daniela Kubce. Lehce nostalgickému a mírně hororovému textu by za kmotra mohl jít například raný Pavel Renčín. Miniaturka dojme a nevyděsí, jen stylistiku ještě autor potřebuje vybrousit. Třeskutou pointu nečekejte, zato plnou náruč poezie ano.
Nečekané pointy se naopak dočkáte v další mikropovídce Vstaň a choď od autora už o něco vypsanějšího – Pavla Obluka. Až ji přečtete, nedokážete se už na různé crash testy ve zpravodajství dívat s ledovou lhostejností.
To už se ale dostáváme do další části knihy, ke krátkým povídkám. A hned první z nich patří – alespoň pro mě – na samotný vrchol sborníku. Povídka Kosení fialové trávy od veterána klání O cenu Karla Čapka Martina Koutného si pokládá ty správné otázky. A neodpovídá na ně, což je další plus. Jednoznačné odpovědi totiž neexistují. Má cenu trvat na tradičním způsobu života a odmítat zjednodušování a komercionalizaci světa, i když nabízená zlepšení by ušetřila většinu práce? Co víc, zabránila by umírání dětí na banální infekce? Znamená každé prolomení tabu vždy krůček k lepšímu? A je každá tradice hodna zachování? Vynikající povídce prospělo i obsazení dvou antagonistů živými, dobře představitelnými typy. Oba mají své výsostné důvody proč bránit svojí pravdu a autor nenadržuje ani jednomu z nich. Říci, že celý text je i stylisticky na vysoké úrovni, by v případě Martina Koutného bylo už jen nošení sov do Athén.
Za přečtení určitě stojí i text následující. Povídka Osvobození od naprostého nováčka v žánru Jana Jirků se tématem vrací do naší nedávné minulosti. Konkrétně do dnů těsně po druhé světové válce. S ruskými vojáky přijíždí do vesnice i vysoký důstojník NKVD. Odkud ho starý český vesničan zná? Jaké utajené schopnosti místní sedlák i sovětský rozvědčík skrývají? A dokáže něco z toho i sedlákův vnuk?
Nevím, nakolik by tahle složitá „village fantasy“ fungovala jinde, v Česku však mnohé zaujmout může. Druhá světová válka, sovětští agenti i tajná policie jsou tu pro mnohé ještě živým tématem, povídka je navíc poměrně zručně a sugestivně napsaná. Takže palec nahoru a čekáme další podobné kusy, milý autore.
Poslední větu lze vztáhnout i na další příspěvek. Povídku Záblesk chuti nektarínok, vôňa fraktálových kapradí do soutěže poslala Slovenka Zuska Stožická. Pod složitým názvem se skrývá nepříliš vzdálená budoucnost, trocha drogového rauše, za nehet kyberpunku a jedna milostná romance. Vlastně dvě, a obě skončí oproti očekávání happyendem. Sugestivně napsaný, uvěřitelný svět i postavy ztracených existencí jako z díla Williama Gibsona.
A dostáváme se už ke královské, protože nejvíc obsazované kategorii, k dlouhé povídce. Pokud máte rádi klasický horor, nenechte si ujít hned první text této části. Strašiak dalšího nováčka Denise Bíma má totiž i přes své nedostatky co nabídnout. Především atmosféru, která zpočátku navodí až kingovské mrazení – a nejen proto, že dějištěm je USA. Kukuřičné pole sice slovenský autor nahradil lánem slunečnic, dětskou partu a nepojmenované zlo, které si na hlavního hrdinu počká i v dospělosti, však najdete i tady. Pokud mohu posuzovat literární útvar ve slovenštině, je povídka napsaná velice sugestivním jazykem a stylisticky na slušné úrovni. Horší je to s dotažením motivů: proč krev a proč havrani se až do konce nedozvíme. Hrdinova rodinná sounáležitost s hlavním tématem pak přistane na scéně bez přípravy a působí nepravděpodobně. Obyčejně se takovému postupu říká deus ex machina. Přesto Bímovu povídku vyzkoušejte. Mi
Ja by som len poopravila, že Zuska Stožická nie je žiadna debutantka, naopak. V CKČ už párkrát bodovala v kategóriách krátka poviedka a poviedka, pred pár rokmi spoluautorsky vydala poviedkovú zbierku a druhá, samostatná zbierka, jej vyšla relatívne nedávno v poľskom jazyku.
Doplnění poopravení 🙂 Zuska Stožická je zatím ještě pořád známější pod svým dívčím jménem Zuska Minichová…
díky za upozornění, vycházela jsem z informací Legie a hledala jsem ji samozřejmě pod jménem, kterým je podepsaná v Mlokovi
Informace, že někomu nevyšla zatím jediná povídka, nic nevypovídá o začátečnictví – může obrážet soutěže už kolik let, pouze se neumisťovat na publikovaných místech, a pilovat styl na workshopech. Takže by mě zajímalo, zda je Kazisvě, toto bezesporu kvalitní dílo prozrazující vypsaný styl, skutečně autorčina prvotina:)