Stejně jako se vy již léta moříte s hypotékou na barák (a stále ne a ne ji umořit), stejně jako vy splácíte leasing na to fáro, co vám parkuje v garáži, a stejně jako vy dlužíte bance peníze, za které jste si pořídili tygra na hlídání, stejně tak vám dlužíme něco i my. Recenzi na letošního Mloka.

Že je Cena Karla Čapka naše nejprestižnější literární soutěž těch “našich” žánrů, o tom se už psalo mnohokrát. A jak se tak dívám na letošní sborník vítězných prací, platí to stále. Ne že by snad byla tato kniha klenotem světové literatury, ale každoročně nám nalije do žil trochu optimismu, že se u nás vyvíjejí stále další a další perspektivní spisovatelé. A je to už tradice, že nejlépe nás o tom přesvědčí kategorie dlouhých povídek. Tak hurá na ně.

Doposud byly povídky řazeny podle toho, jak dobře se umístily. A než jsem si všiml, že tentokrát jsou autoři řazeni abecedně, už jsem si myslel, že se vítězství konečně podařilo urvat Editě Dufkové, která měla vloni v CKČ podle mého názoru zdaleka nejlepší práci (ač zůstala na druhém místě). Snad autorka neudělala podobnou chybu, jako já, protože to zklamání, že nakonec letos nevyhrála, bych ji opravdu nepřál. Její povídka Škvírové příšery totiž na první (ani druhé) místo letos nestačila. S tím souhlasí jak porotci soutěže, tak já, kterýžto snad poprvé naprosto souhlasím s verdiktem poroty, co se týče pořadí povídek na prvních pěti místech. Ale to je vedlejší.

V této povídce použila autorka zápletku podobnou například Fabianově Planetě mezi dvěma slunci. Raketa přistane na planetě, aby její posádka vyřešila záhadu ztroskotání předchozí rakety. Ve vzduchu se vznáší nejistota riskantního pohybu lodí pomocí tzv. “škvír”, dále pohádek o jakýchsi příšerách, které se prý ve škvírách objevují, a ještě neznámých obyvatel, které možná na planetě žijí, ač tomu neodpovídají žádná data. Začínají se ztrácet lidé, objevují se různé záhady a na řadě je i ponorková nemoc, paranoia a strach z čehokoli a kohokoli. Výborně napsané, ale závěr příliš překvapivý není, což je trochu škoda.

Novopečené autorské duo Koutný and Křesina napsalo příběh, který nás seznamuje s osudy mnoha lidí, které k sobě váží okolnosti výstavby obří přehrady. Na rozsah textu snad až s příliš mnoha osudy. To by za normálních podmínek byla ostrá výtka, ale vzhledem k tomu, že je to důležité pro pointu, nelze autorům nic vyčítat. U povídky nevadí, pokud pár stránek tápete v nejistotě, proč vám to všechno vlastně autoři říkají, když se brzy doberete k vyvrcholení (to nemá být narážka na to, že v povídce nalezneme letmé prvky erotiky).

Stanislav Švachouček už patří mezi spisovatele starší generace. Známý je hlavně svými krátkými povídkami s výraznou pointou. Letos do CKČ zaslal delší příběh. Téma nevěry je zpracováno velmi čtivě a věrohodně a kulisy vesmírné stanice obohacují povídku o scifistická témata. Čtení spíše pro starší čtenáře (to nemá být narážka na to, že v povídce nenalezneme ani letmé prvky erotiky).

Nakonec jsem si nechal dvě nejlepší práce. Obě jsou kupodivu fantasy, což je v CKČ nečekaný zjev. Konstantin Šindelář loni přesvědčil, že z něho vykukuje talent. Letošní povídkou nám zase dokazuje, že jeho talent už vystrkuje růžky. Třeba se za rok dozvíme, že jeho talent je velký jak kráva. Dobrodružnému fantasy příběhu v howardovském stylu dodal patřičný šmrnc historickým prostředím dálného východu. Snad jen jeho sloh ještě snese mnohá zlepšení. Pokud neusne na vavřínech, budeme mít na našem malém českém dvorečku další výraznou spisovatelskou osobnost. Ale dost vizí budoucnosti, podívejme se raději na realitu. Ta říká, že slovenský dvoreček má výraznou spisovatelskou osobnost v podobě Alexandry Pavelkové. Její povídka vyhrála, a není divu. Je skvěle napsaná a obsahuje dobré nápady. Je stejně emotivně silná jako povídky z knížky Prokletá přísaha, do jejíhož světa zapadá. Přitom postrádá předchozí mírnou naivitu, která je nahrazena drsností, jakou bychom od něžného pohlaví nečekali. Tuto povídku už v knihkupectví nalezneme i v překladu do češtiny, protože je součástí knihy Zlomená přísaha.

V krátkých povídkách letos zvítězil Jan Kovanic. Nutno zdůraznit, že zcela po právu, protože pouze jeho kraťas se může pochlubit jak dobrým nápadem, tak výborným zpracováním. Psychologická sonda do nevydařeného manželství se zlehka přehoupne do fyzikální hříčky. Stejně tak je výborně napsaná i druhá povídka Edity Dufkové, ta si však zvolila téma, které se už párkrát objevilo v lepším zpracování. Může se stát skutečností to, co spisovatel napíše? Sice hezky napsané, ale nad průměr by povídku vynesla pouze výraznější pointa. Miloš Ferko a Robert Kostner přispěli s povídkami na zasmání. Ferkova je více na zamyšlení, Kostnerova zase na zasmání, ale obojí jsou kratičké hříčky, které nijak neposouvají kvalitu sborníku nahoru (ani dolů). Jaroslav Houdek vzal po svém téma umělého navození lásky, ovšem jeho sloh jakoby patřil spíše k pohádce, takže jsem se při čtení dlouho rozmýšlel, zda to mám brát vážně, nebo s nadhledem (á je správně).

V románech tentokrát uspěla Anna Šochová. “Záskok” je mix fantasy a sci-fi s tradičním námětem, kdy se návštěva hlavního hrdiny v minulosti promítne do jeho současnosti. Veskrze průměrný román nenarušuje kvalitativní strnulost vítězných románů v Ceně Karla Čapka. Tato kategorie je totiž nejošidnější. Málokterý autor, který se měsíce trápí s románem, jej rovnou pošle do literární soutěže. A tak se v románech CKČ zpravidla (ne vždy, samozřejmě) objevují autorské prvotiny nevypsaných autorů (letošní případ) či vydavateli zarytě odmítané práce.

Pokud mi v letošním Mloku něco chybí, pak to jsou stylově výraznější texty. Tedy texty, které by nějakým způsobem vybočovaly z tradiční tvorby. Pokud vůbec můžeme nějaký text v novém Mlokovi označit za překvapivý, pak je to vítězná povídka Alexandry Pavelkové. Ale to jen v rámci soutěže, protože se jinak jedná o klasickou fantasy typu meče a magie a slovanské prostředí už dnes také není nic nevídaného. Trochu se mi tedy stýská po Rigor Mortis, kteří v polovině devadesátých let tuto soutěž oživili netradičními povídkami (a ostatně se postarali i o to, aby první Mlok vůbec vyšel). Má-li však být úloha Ceny Karla Čapka jen jediná – naučit autory základům spisovatelského řemesla, pak jí nemůžeme nic vyčítat. Pak by ale stálo za úvahu, zda je vůbec nutné, aby se jí zúčastňovali již zkušení spisovatelé, jako je Pavelková. Nikdo jim však zabraňovat nemůže a vede-li to k zvýšení kvality výsledného sborníku, pak je to pro kupujícího dobře, o úrovni soutěže nemluvě.

Kvůli dlouhým povídkám stojí za to do letošního sborníku investovat. Zda se vám to vyplatí, záleží pouze na vás, kolik peněz jste za co ochotni dát. Krátké povídky jsou opět slabší. U nás je prostě žalostné minimum kvalitních spisovatelů, kteří umí perfektně vypointovat krátký text. A jediný, kdo se z nich ještě účastní CKČ, je Stanislav Švachouček. Tato kategorie se tedy stává cílem převážně mladších začátečníků, kteří se buď necítí na tvorbu delších textů, nebo prostě delší povídky nejsou schopni zkoušet.

Takže, náš dluh je zdá se splacen. Tak teď zas vy koukejte něco dělat s tou hypotékou, leasingem a dluhem u banky. Vyplatí se vám to. Alespoň do té doby, než vám barák spláchne povodeň, fáro nabouráte v první zatáčce a tygr pojde zimou. V příštích radách do života se dozvíte něco o pojištění. To také není k zahození.

V Ikarii 12/2003 vyšla tato recenze ve zkrácené podobě