Sedmnáctého dílu JFK se zhostil Tomáš Bartoš, autor úspěšného scifi románu Žoldnéři. Využil prostředí, které je mu blízké, a umístil děj do paralelního světa dvacátého čtvrtého století.
JFK je pořád v nemilosti, má však šanci se alespoň částečně očistit. Někdo přepadává agenturní báze ve zhruba staletém rozmezí. Kovář se po drsném zverbování ocitá ve světě technologicky na výši. A opět je to on proti všem a jeho pověst Kovář – Smrťák mu to jen mírně usnadňuje. Naštěstí má pomocníka – Zvědavce, umělou inteligenci, s kterou jsme se setkali ve čtrnáctém díle. Ta se probouzí ve světech s vyspělou virtuální sítí a pravděpodobně bude Kovářovi pomáhat i v dalších podobně laděných příbězích. Po seznámení se s novým světem se agent vydává vyšetřovat bázi až k dalekému Jupiteru.
Svět, v němž Kováře v tomto díle potkáváme, je světem, kde o agentuře ví všeobecná veřejnost. Je to ale i svět, ve kterém byla Země s osídleným Marsem ve válce a obě strany se snažily ovlivnit dění v agentuře ve svůj prospěch. Aby se tomu zabránilo, je poblíž Jupiteru postavená báze EF.
Bartoš se rochní ve svém blízkém prostředí, z každé stránky vyplývá nějaký technologický nápad, který navíc působí realisticky. Problém tohoto dílu je však někde jinde. Autor nabízí opravdu málo vodítek, jež vedou k vyústění zápletky, takže pochechtávat se čtenář může až při druhém čtení, kdy mu všechno pěkně docvakne. Samotný závěr je pak překvapivý, jak má být.
X-Hawk, hlavní záporák série, verbuje staré známé z předchozích dílů, a tak se jen můžeme těšit na další části, ve kterých se snad dočkáme střetu těchto jasně se projevujících znepřátelených stran.
Bonusová povídka Martina Stručovského, Agent Vincent Vega – Slzy bohů, nepůsobí moc realisticky. Zavání až příliš jako nová epizoda Jamesa Bonda. Vzhledem k jeho věku ale všechna čest.
55%
Honzo, díky mockrát za tuhle recenzi 😉 Potěšila
tak to jsem rád, že jsem tě potěšil, i když jsem k tobě nebyl právě vstřícný
Právě že ano, napsal jsi: “vzhledem k jeho věku všechna čest.”
čímž jsi mě potěšil